– Měl bys mi líbat nohy za to, že jsem přijal tvůj “háček”. Nevidím tvou vděčnost! – oznámil manžel, který žil v mém bytě a prakticky na můj účet.
Během hádky mě manžel obvinil, že bych mu měla líbat nohy za to, že mě vzal “na háček”. Upřímně řečeno, začalo mi to připadat směšné, protože bydlíme v mém bytě, manžel jezdí mým autem a můj plat je několikanásobně vyšší než jeho. I když, když se na to podíváte, vdávala jsem se úplně ne s vidinou zisku. Myslím, že je to pochopitelné. Postavit se na nohy mi pomohla maminka a babička, ale ne manžel. Také jsem hodně pracovala, nic mi z nebe nespadlo.
Můj manžel se však považuje za dobrodince. Myslí si, že bych mu měla umýt nohy a dát mu vodu za to, že si mě vzal. A on žije na hotové věci.
Ani já, ani mé dítě bychom bez něj nebyli. Vůbec jsem se s tímto člověkem nemusela sbližovat.
O mou výchovu se postarala moje matka. Pomáhala jí moje babička. Otec rodinu opustil hned po mém narození. Nikdy se neúčastnil mého života, takže jsem si ani nedokázala představit, jaký můj otec byl.
Moje matka se nikdy nevdala. Soustředila se na mateřství a obětovala své ženské štěstí. Máma mi vždycky říkala, abych nešla v jejích stopách. Říkávala, že rozvedené ženy s dětmi nejsou nikomu k ničemu. Porodíš dítě se špatným chlapem, rozvedeš se a pak budeš do konce života sama.
Nedostatek otcovské pozornosti jsem nezažila, takže si myslím, že jsem o moc nepřišla. Když jsem se dívala na otce svých kamarádek, kteří pili a duněli, uvědomovala jsem si, že mám štěstí. Moje maminka však měla jiný názor a vždycky říkala, že dítě má vyrůstat v úplné rodině.
Moje matka a babička považovaly muže za téměř posvátné bytosti. Říkaly mi, že žena má sloužit svému muži, ať je jakýkoli. Měla by si vážit toho, že ho má. Jakého? Na tom nezáleží: alkoholik, tyran nebo agresor.
– Žena by měla podporovat svou rodinu, protože samoživitelka nikdy nebude šťastná. Chcete žít jako vaše matka? Celý život sama! – řekla babička.
Od dětství mi říkali, že přítomnost muže v domácnosti je velmi důležitá. Proto mě posedle fascinoval cíl vdát se. Když mě můj přítel skutečně požádal o ruku, byla jsem nejšťastnější na světě. Stejně jako moji příbuzní!
Rodinný život se, mírně řečeno, nevyvíjel dobře. Po třech letech jsem se s manželem rozvedla a vrátila se k matce. Ta mi spolu s babičkou neustále opakovala, že se musím vrátit k manželovi. Říkaly, že mě čeká věčná samota, pokud to teď nezlepším.
Ale ne, zvolila jsem si jinou cestu. Dokončila jsem školu, našla si práci a plně uživila sebe i svou dceru. Moje matka a babička se staraly o vnučku, takže jsem se mohla v klidu věnovat své kariéře a odkládat peníze na byt.
Nechtěla jsem se vrátit domů. Tam na mě křičeli příbuzní a připomínali mi, jak “hrozná” a osamělá budoucnost mě kvůli rozvodu čeká. Oba mě přesvědčovali, že s “hákem” se nevdám.
Když bylo mé dceři 10 let, přestěhovali jsme se. Ano, konečně jsem si koupil byt. A po několika letech i auto.
Loni mi do života vstoupil muž. Požádal mě o ruku, i když věděl, že mám dítě. Moje tchyně mě nechtěla přijmout. Byla proti tomu, aby se její syn zapletl se ženou, která má potomka.
Protože mému muži na názoru jeho matky velmi záleželo, často jsme se hádali. Myslela jsem si, že je to období adaptace, ale ne, čím dál jsme byli, tím to bylo horší.
Matka a babička mě učily, že se musím držet připoutaná a nevyvolávat konflikty. Myslely si, že bych se měla modlit k Igorovi, protože si mě vzal s dítětem.
A co to, že žije na hotové věci? Navíc jsem živitelkou naší rodiny já, ne on. Vyvstává otázka: kdo koho tady odvedl? Odložila jsem jeho věci a řekla mu, ať se vrátí k mámě. Babička a maminka jsou v šoku. Prosí mě, abych se nerozváděla, ale já si ještě rozmyslím, jestli ten přírůstek potřebuju. Je to “háček”, ne moje dítě.
