Matce zůstaly ještě dvě sourozenecké sestry. Všechny se narodily a žily na venkově a pak postupně nastoupily na univerzitu a přestěhovaly se do města. Brzy jim zemřela matka, moje babička, a dědeček zůstal doma sám.
O prázdninách jsem mu vždycky chodil pomáhat. Byli jsme opravdoví přátelé. On byl navzdory svému věku velmi moudrý a zajímavý člověk, vždycky bylo o čem si s ním povídat.
Když bylo dědečkovi 77 let, nebyl už schopen sám hospodařit. A tak ho maminka přemluvila, aby prodal svůj venkovský dům, který byl docela velký a nepříliš starý, postavil si ho sám, a koupil si malý byt ve městě. Bylo by to pro všechny klidnější a nemuseli bychom jezdit daleko za maminčiným otcem.
Ze začátku to vypadalo, že je všechno v pořádku. Dali jsme dědečkovi telefon, aby nám mohl zavolat, kdyby něco potřeboval. Jednoho dne jsem mu zavolala, abych se zeptala, jak se mu daří, ale nikdo to nebral. Možná šel jen do obchodu nebo k sousedům, ale já jsem cítila, že něco není v pořádku. Vzdala jsem se této činnosti a běžela k dědečkovi. Když jsem vešel dovnitř, viděl jsem, že leží na chodbě, zavolal jsem odborníky, kteří rychle dorazili domů.
Od té doby dědeček ležel. Potřeboval neustálou péči. Po poradě s celou rodinou jsme se rozhodli, že se v péči o něj budeme střídat, protože jsme si všichni uvědomovali, že by to bylo velmi obtížné, kdybychom byli na to sami. První měsíc jsme se o dědečka měli starat my.
Bylo to příliš náročné. Dědeček ležel, museli jsme pro něj udělat úplně všechno. Celou dobu jsme se o něj starali. On ani nedokázal vždycky dobře vysvětlit, co potřebuje.
Přešla jsem na dálkové studium a vzdala se příležitostné práce. Moje maminka už nepracuje na plný úvazek. Takže s penězi to pro nás bylo také dost složité.
Naše finanční situace nechávala hodně na holičkách, na všem jsme šetřili, ani na základní věci nebylo vždy dost peněz. Navíc se dědeček stal jako malé dítě. Málokdy mu chutnalo jídlo, které jsme vařili. Často odmítal jíst. V noci nemohl spát, museli jsme u něj být. Byla mu zima, bylo mu horko, bylo příliš světlo, byla příliš tma.
Později si teta Anna měla vzít dědečka, ale našla si sto důvodů, proč to neudělat. Nejdřív řekla, že mají rekonstrukci, pak oznámila, že se bude vdávat její dcera, která měla s manželem obývat jiný pokoj.
Řekla, že do měsíce určitě dokončí rekonstrukci a novomanželé si koupí byt a vezmou dědečka k sobě, jak jsme se domluvili. Se sny o volném čase jsme přežili další měsíc. A pak uplynul další. Každým dnem to pro nás bylo těžší a těžší. Léky pro dědečka byly drahé, nemohli jsme chodit do práce. A on sám byl čím dál náročnější.
U obou maminčiných sester se objevovaly nové a nové důvody. Jednou jim to nedovolily finance, jindy problémy v práci, jindy nenadálé služební cesty. Takže jsme všechny náklady vzali na sebe.
Později jsme ještě museli platit chůvu, protože jsem musela nějak absolvovat sezení, a maminku už nepustili z práce na dovolenou, protože si stejně často brala volno na vlastní náklady, musela si hledat novou práci a víc pracovat. Nepřišlo nám to tak drahé.
Je těžké si vůbec vzpomenout, kdy se mi podařilo spát nebo alespoň spát více než několik hodin denně. Moje máma už nemohla spát kvůli neustálé úzkosti.
Čekali jsme, kdy budou mít sestry alespoň trochu soudnosti a vezmou s sebou mého otce, abychom si mohli odpočinout. Ale co jsme čekali – nejasné. Nikoho nenapadlo vzít dědečka k sobě.
A nedávno dědeček zemřel.
Po několika týdnech jsme s maminkou přišly uklidit dědečkův byt. Maminčiny sestry si jako vždycky vymyslely tisíc výmluv.
Při vybalování kartotéky jsme uviděly žlutou složku, ve které ležela dědečkova závěť. Podle ní byt patřil mně a mámě. Zřejmě předpokládal, že ostatní jeho dcery jsou tak nezodpovědné.
Když se sestry dozvěděly o otcově závěti, náš život se stal ještě těžším. Chtěly, abychom se o byt dělily se všemi. Od té doby jsme neměli klid. Volali nám jejich manželé i děti. A ve dne v noci nám nepřetržitě volají. Bylo to, jako bychom k tomu s maminkou přemluvily dědečka.
Snažili jsme se vysvětlit, že datum závěti je staré a že byla sepsána ještě v době, kdy dědeček žil ve vesnici. Ale nikdo nás neslyšel ani nechtěl slyšet.
Podle jejich slov neměli v úmyslu nám jeho byt vydat.
Těžko chápu, proč jsou lidé hnáni takovou nespravedlností. Myslí si, že byt by se měl prodat a získané peníze rozdělit rovným dílem mezi jeho tři děti, tedy matku a její sestry.
Ale vždyť jsme to byly jen já a moje matka, kdo se o dědečka staral a utrácel za něj naše peníze, aniž bychom ho oželely ani časem, ani silami. Zajímalo by mě, kde byly ony a jejich rodiny, když se nechtěly postarat o vlastního otce a alespoň trochu nám pomoci.