Vím, že si za to svým způsobem můžu sama, ale přece jen jsem chtěla, aby to bylo lepší.
Jsem sezónní pracovník s dvacetiletou praxí a za tu dobu jsem nezískal nic hodnotného. A ne proto, že bych si nevydělával. Každý měsíc jsem dostával 3 000 liber.
Ale nepodařilo se mi nic nashromáždit, protože jsem s penězi špatně hospodařil.
Místo toho, abych spravoval finance sám, předal jsem vše svým dětem. Ale v pravém slova smyslu vyhazovaly peníze do větru, nic si za ně nekoupily.
Mám dvě dcery, dvě dospělé dcery, starší je čtyřicet, mladší osmatřicet.
Každý měsíc jsem jim dával po 2 000 librách, ony si rozdělily po 1 000 librách a… Pro mě zůstává záhadou, za co je utratily?
Dcerám jsem posílal své těžce vydělané peníze s nadějí, že si je našetří a časem si koupí byt. Slíbily mi, že to udělají, ale ve skutečnosti jen rozhazovaly mé těžce vydělané peníze.
Když jsem si uvědomil, že je to zbytečné, přestal jsem jim posílat peníze.
Nejdřív se na mě urazili a pak si mysleli, že jim prostě přinesu velkou sumu peněz, kterou by mohli utratit za sebe.
Ve skutečnosti jsem s sebou přivezl velkou sumu peněz, ale nehodlal jsem jim dát ani halíř. Před týdnem jsem se vrátil domů, ale dcerám jsem o tom neřekl, protože ony nečekají na mě, ale na moje peníze.
Rozhodla jsem se, že si nejdřív koupím byt, jak jsem měla v plánu, a pak jim to už předložím.
A co, prostě nemám na vybranou. Kam se mám vrátit? Do našeho domu, kde žijí mé dvě dcery se svými rodinami? To už nepřipadá v úvahu!
Jestliže za tolik let nebyly schopny sehnat peníze na byt z peněz, které jsem jim posílal, teď jsem to udělal já, ale – pro sebe!
Vzal jsem si pěkný dvoupokojový byt, převedl jsem vlastnictví na sebe a budu v něm bydlet, až se vrátím.
A moje dcery ať si teď samy rozmyslí, jak chtějí bydlet!
