Vyrůstala jsem v přátelské, velké rodině. Měl jsem maminku a tatínka a ti měli spoustu sourozenců, kteří pro mě byli strýčky a tetami. Samozřejmě měli také děti, takže se k nim přidalo ještě více příbuzných. Protože maminčini rodiče ještě žili, scházeli jsme se každý víkend na zahradě.
Ano, měli jsme opravdu velkou a přátelskou rodinu, alespoň jsem si to tehdy myslel. Vždycky jsme se scházeli ve velké, hlasité skupině, byla to opravdu zábava. Hrávali jsme si s dětmi, ale to všechno skončilo, když jsem vyrostl. Dokončila jsem školu, dělala jsem si kurzy účetnictví a chtěla jsem si najít práci.
Oslovila jsem příbuznou, matčinu sestru, která pracovala v personálním oddělení jedné velké továrny. Ta mi však odpověděla kategoricky ne. Nemluvila jsem ani se šéfem, ale řekla mi, že nemám žádné vzdělání ani nic jiného. A moje povaha je něco takového, takže mě odmítla.
Pak jsem šel na univerzitu. A pak jsme se o víkendech scházeli u babičky, kde jsem si o sobě vyslechl spoustu nepříjemných věcí. Že nejsem inteligentní, že se po škole nedostanu na univerzitu, a tak jsem šla na účetnické kurzy. Že nikdy nedokončím školu, protože by mě hned vyhodili.
Velmi mě to urazilo, a tak jsem se s nimi další víkend nesetkala. Když mi zavolala máma a řekla, že všechno chápe, ale s příbuznými se musí mluvit. Další víkend jsem jela navštívit babičku, měla jsem ji moc ráda a chtěla jsem ji vidět.
Příbuzní mě jen otravovali. Nebyla jsem vdaná a celou dobu mi zabírala čas práce. A začali mi říkat, že už se nikdy nevdám, že je mi 24 let, takže jsem stará. Nikdo si mě za ženu nevezme. Nemám vzdělání, nikde nepracuji a tak dále.
Byla jsem velmi smutná, ale mlčela jsem, nikomu jsem nic neřekla, protože to byli příbuzní. Byla jsem velmi smutná a nakonec mě to zasáhlo, když se naší babičce udělalo špatně, bylo jí 86 let. Už se o sebe nemohla postarat, nikdo se jí nechtěl ujmout.
Všichni moji obrovští příbuzní říkali, že nikdy, že si vždycky najdou nějaký důvod, proč odmítnout. A já jsem se jí ujala, protože jsem ji měla moc ráda. Čtyři roky žila s námi. Starali jsme se o ni, milovali ji, krmili.
V posledním roce, kdy už ležela bez hnutí, jsme jí měnili pleny, myli ji. Můj manžel, který k ní neměl žádný vztah, ji nosil v náručí do koupelny, měnil jí pleny a dělal všechno ostatní.
A když zemřela, všichni příbuzní říkali, že jsme ji otrávili schválně, abychom dostali byt. Ani jsem o tom nepřemýšlela. A na babiččině pohřbu, když si všichni šeptali za mými zády, jsem odmítla všechno, co mi babička odkázala.
Zpřetrhala jsem všechny vazby s příbuznými, dokonce i s matkou teď mluvím jen občas. Když mi bezdůvodně zavolá, prostě zavěsím, nicméně když je potřeba s něčím pomoct, samozřejmě pomůžu. S ostatními příbuznými se ale teď nebavím.
A víte co? Cítím se teď dobře, nemám vůči nikomu a ničemu žádné závazky. Nestydím se, vím, že dělám všechno správně. A příbuzní, ať jsou příbuzní, ale ne rodina.
S maminkou si povídám a vím, že kdyby jí nebylo dobře, určitě jí pomůžu. Ale s ostatními, kteří o mně takhle mluví, mluvit nechci.
