Tato babička mi navždy zůstane v paměti. A to jen proto, že přišla se svým synem, který před ní skrýval pravdu, ale ona přesto tušila, že něco není v pořádku. I když se snažila zlé myšlenky zahnat.
Personál domova pro seniory babičce odhalil pravdu. Pro ně to byla běžná praxe.
Z babičky se vyklubal velmi dobrý a pozitivní člověk, díky čemuž si ji všichni zaměstnanci domova pro seniory oblíbili. Podporovala se myšlenkou, že si ji syn brzy odveze. Zpočátku se o ni syn skutečně staral a často ji navštěvoval. Postupem času se však jejich setkání stávala méně a méně častá a pak přestal chodit vůbec.
Babička se těšila výbornému zdraví a spolu s pečujícími příbuznými mohla žít ještě nejméně deset let, aniž by potřebovala zvláštní péči. Ale v místech, jako jsou pečovatelské domy, lidé rychle umírají a dožívají se jednoho roku po dvou. Často ji vídám, jak se každý den s nadějí dívá z okna. Čeká na svého syna. Ale bohužel.
Jednou mi babička řekla, že má také dceru, ale už se neviděly skoro dvacet let. Ano, ani neví, kde v současné době žije.
Koupili jsme babičce dort, zapálili na něm svíčky a ona je sfoukla a vyslovila přání. Není těžké uhodnout, co si přála. V tu chvíli nedokázala zadržet slzy.
A na konci pracovního dne se u mě v kanceláři zastavila babička, která nutně potřebovala partnera k rozhovoru. Vyprávěla, jak synovi věnovala veškerou mateřskou lásku, což jí zkazilo vztah s dcerou. Dcera se nejprve snažila získat její přízeň, ale marně. Žena si byla jistá, že až dcera dospěje, vdá se a odstěhuje se ke svému muži a syn bude stále vedle. To se však nestalo.
Synova žena nechtěla sdílet dům s tchyní, a tak se jí všemi prostředky snažila zbavit. Ne, babička jí to nevyčítá, chápe, že je to její trest za dceru.
Rozhovor s babičkou mě velmi dojal. Ale co jsem mohla dělat?
Ale když jsem šla z práce domů, potkala jsem ženu s květinami, která se ptala na našeho klenotníka. Ukázalo se, že přání vyslovená v tak výjimečný den se vždycky splní. Moje dcera k ní ještě téhož večera vzala svou maminku.
