Když se objevila moje snacha, uvědomila jsem si, že i ona může být nazývána součástí naší rodiny. Vzbudily se ve mně skutečné mateřské pocity a cítila jsem, že mám další dceru.
Komunikace s manželkou mého syna pro mě byla velmi důležitá. Navzdory tomu, že v mnoha rodinách je obtížné navázat vztah se snachou, rozhodla jsem se, že pokud se budu hodně snažit, mohu být dobrou tchyní, a uvědomila jsem si, že na mně hodně záleží.
Psychicky jsem se na vztah s touto ženou připravila a byla jsem připravena přijmout ji do naší rodiny jako vlastní.
Po synově svatbě začal žít se svou ženou odděleně ode mě. Byla jsem přesvědčená, že tak to má být, že je to tak pro všechny vždycky lepší. V hloubi duše jsem si však přála, aby žili se mnou.
Chodila jsem je navštěvovat, vařila jsem jim výborné večeře, venčila jsem jim psa, když byli v práci, vytírala jsem jim podlahu a uklízela dům.
Jednoho rána mi však syn řekl, že nemusím chodit do jejich bytu a pomáhat jim, že všechno zvládnou i beze mě. A že bych neměla zapomínat, že už nejsou děti a všechno zvládnou samy.
Upřímně řečeno, myslela jsem si, že když převezmu některé jejich povinnosti, budu si moci vybudovat důvěrný vztah se snachou.
K mé velké lítosti mě synova manželka nevnímala jako člena rodiny, chovala se ke mně jako k cizímu člověku, moje snaha byla marná.
Snacha se všemožně snažila vyhnout kontaktu se mnou.
Syn také začal chodit jen zřídka, jako by zapomněl na cestu, i když jsem ho neustále volal.
Na druhou stranu s rodinou své manželky komunikuje dobře, slaví spolu všechny svátky, často se navštěvují a zvou se na návštěvy.
Ukazuje se, že nemá čas navštěvovat své rodiče, kteří bydlí nedaleko, ale vždy chce komunikovat s příbuznými své ženy, kteří žijí v sousední vesnici.
Také je přestal navštěvovat. I když jsem jim chtěla uklízet dům, venčit psa, nosit jim čerstvé buchty, které jsem upekla, protože jsem byla zvyklá na své dítě, nebylo snadné ho takhle nechat odejít, jako by na mě zapomněl.
Rozhodla jsem se, že své snaše daruji elegantní sadu příborů, která mi byla velmi drahá.
Tak jsem si řekla, že jí budu i nadále dávat dárky a milá překvapení, protože jsem neměla jinou možnost. A tak moc jsem si přála, aby se stala mou vlastní dcerou, takže jsem se opravdu snažila, protože jsem opravdu viděla, jak se mi děti vzdalují.
Potřeboval jsem tuto komunikaci. Nakonec nemám nikoho jiného než svého syna, je to moje jediné dítě.
A nedávno, během našeho vzácného rozhovoru, mi syn navrhl, aby jeho žena odvezla můj dárek k rodičům na daču, k mým dohazovačům.
To mě tak rozčílilo, že to ani nedokážu vyjádřit slovy, protože jsem si ho tak vážil, že jsem ho ani nepoužil, byl jako nový. Dala jsem jí ho upřímně.
Nelíbila se jí ta sada? Nebo mě nevnímá jako člena rodiny? Jak mohu zlepšit svůj vztah se snachou?
Nedávno jsem potkal svou snachu a její sestru na procházce se psem. Společně strávený čas je pro ně zajímavý, ale co já?
Moje snacha mě při setkání přísně pozdravila a pokračovala dál uličkou, vesele švitoříc se svou sestrou, jako bych byl cizí člověk.
Nechci si synovi stěžovat a už vůbec ne vyčítat něco jeho ženě, nechci, aby mezi nimi v rodině vznikla nějaká nedorozumění.
Snažím se synovu rodinu nerušit, ale vůbec nechápu, proč se ode mě odvracejí. Co bude v mém stáří?
Opravdu chci se svou rodinou komunikovat. Ale nevím, jak to udělat.
Nebudu nikdy schopen stát se součástí jejich rodiny? Prosím, poraďte mi. Možná dělám něco špatně, kvůli čemu se mi rodina vyhýbá.
