Tento víkend jsme měli hosty a přijela i moje tchyně. Jako vždy přišla s prázdnýma rukama, nepřinesla ani čokoládu pro děti. Už bych se s tím nějak vyrovnala, ale nemůžu.
Můj manžel není jediný syn svých rodičů, má ještě mladší sestru. Věkový rozdíl mezi nimi je malý, jen rok.
Tchyně se zdá být dobrý člověk, takže o ní nemůžu říct nic špatného, ale z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu si rozdělila vnoučata na oblíbená a méně oblíbená.
Zdá se, že má děti své dcery raději než naše, i když to popírá.
Děti jsou od sebe vzdálené půl roku, naše jsou mladší.
Když dcera porodila, byla moje tchyně nejšťastnější babičkou na světě.
Neustále trávila čas s dcerou, pomáhala jí s dětmi. Její rodina se také neustále věnovala vnoučatům. Měla tedy podporu z obou stran.
Při pohledu na to mě napadlo, že až budeme mít děti my, budou nám naši rodiče pomáhat stejným způsobem.
A protože jsme už věděli, že budeme mít dvojčata, připravovali jsme se na dvojnásobnou zátěž a opravdu jsme počítali s podporou rodičů.
Tedy alespoň na manžela, protože moji rodiče bydlí daleko a jediné, co mohou dělat, je převádět mi peníze na kartu.
Porodila jsem dvojčata. První měsíc si manžel vzal mimořádnou dovolenou, aby mi pomohl.
Ale jeho matka se začala chovat divně, očekávané pomoci od tchyně jsem si nevšimla.
Pro ni to bylo, jako by se narození vnuček nikdy nestalo. Ne, samozřejmě nás navštěvuje, povídá si s nimi, ale není z ní cítit vřelost, která by od babičky měla přijít. Od milující babičky.
Holčičkám je teď skoro půl roku a nikdy jsem neslyšela tchyni říct, že je má taky ráda. Jak vyrostly. Jak jsou každým dnem chytřejší. Ale nikdy nepřestane chválit děti své snachy a nadšeně mluví o všem, co se jim děje.
O dárcích není vůbec řeč. Tchyně našim dětem už dlouho nic nepřinesla.
Místo toho utrácí celý svůj důchod na vnoučata své dcery a sobě nechává jen jídlo a účty za služby.
Nechci od ní dárky, chci, aby se věnovala svým dcerám, svým vlastním vnoučatům.
S manželem jsem o tom nemluvila. Nechci ho naštvat.
Koneckonců je to jeho matka. Matka, kterou miluje a velmi si jí váží. Která zase nepřijímá jeho děti jako svá vlastní vnoučata.
Babičku, která s nimi netráví víc než dvacet minut, protože na ni čekají její drahá a milovaná vnoučata, která se narodila její dceři.
Jak v takové situaci reagovat klidně?
Nechci si s ní kazit vztah. Ale jak jí mám vysvětlit, že jsou to i její vnoučata a že je třeba je mít rád?
