Už jsme přemýšleli o svatbě, když mi matka řekla: – Dcera, ale on…

Bydlím ve velkém městě, mám vlastní, docela pěkný dvoupokojový byt, kde jsem paní domu. Sousedství ve městě je jedno z nejlepších, ale do bytu si nikoho nevodím, protože mám špatné zkušenosti. Mimochodem, byt jsem dostala od rodičů a sama jsem na něj moc nepřispěla.

Je mi 35 let. Zatím jsem nebyl ženatý a nemám žádné děti. Zato mám dobrou práci s dobrým platem a přátele, se kterými často trávíme společný čas.

Poprvé jsem se chtěla vdát, když mi bylo 23 let. Byla jsem bláznivě zamilovaná. Máma ještě žila, ale táta už s námi nebyl. Studovali jsme spolu s Macekem, ale jednou máma řekla:

-Dcera, on pochází z velké rodiny. Tam pro tebe není místo. Pronajmout si byt bude pro vás těžké, protože oba ještě studujete. Cizího člověka si domů brát nebudu. Možná, že když bude chodit do práce, začne vydělávat a odkládat peníze pro rodinu, něco z toho bude. Přemýšlej o tom, Alinko. Vzala jsem si tvého otce, když už měl vlastní byt. Tvůj manžel tě musí mít kam přivést, ne aby ses starala o to, kde a z čeho budeš žít.

Řekl jsem o tom Macekovi. Byla škoda se na něj dívat. Říkal, že je přetížený studiem a v noci pracovat nebude, protože někdy je potřeba se vyspat. V tu chvíli jsem byl vzteky bez sebe. Rozešli jsme se snadno a rychle. Později jsem ho viděla na sociálních sítích. Ukázalo se, že je z něj nyní podnikatel, který má velký majetek: dům, auta, vlastní firmu a má také ženu a děti. Proč nejsem v kůži jeho ženy? Podnikatelé tvrdě pracují, to vím moc dobře…..

Uplynuly roky. Bylo mi 31 let a žil jsem sám. Jiný muž byl o celých osm let starší. Byl rozvedený, opustil ženu a děti, nějakou dobu bydlel u kamaráda a pak si pronajal pokoj na ubytovně. Občas za mnou přijel a zůstal u mě několik nocí. Neměl se mnou žádné vážné plány. Jednou mě požádal, abych se stala jeho ženou. Říkal, že budeme bydlet u mě a z jeho příjmů budeme žít a cestovat. Ale já jsem si myslela. Jak to myslíš, ty, muž bez střechy nad hlavou, mě budeš poučovat? Mám si tě vzít k sobě domů? V žádném případě! O půjčce na nový byt jsem nechtěla ani slyšet. Tehdy jsem mu řekla, aby zmizel z mého života, a už jsme se nikdy neviděli.

Poslední vážný vztah byl teprve před rokem. Bylo mu po mně moc smutno.

S tím mužem mě seznámili přátelé s nadějí, prý je starší, vzdělaný, odvážný, má peníze, byt a žádné děti. Ani jednou jsem mu nezavolala. Chodili jsme do kina, jezdili tramvají , pak mě pozval k sobě. A co jsem viděla? Malý byt v chudé čtvrti! V sedmatřiceti letech by měl mít něco víc? Měla jsem ho moc ráda, ale věděla jsem, že to musí skončit. U mě bydlet nebudeme a u něj se mi to nelíbí. Proto jsem ho opustila. Ani jsem mu nevysvětlila důvody.

A přátelé pokračovali dál:

– Co chceš? Na koho tolik čekáš? Proč chceš tenhle byt? Nikdo ti ho nevezme, je přece tvůj. Kdyby bylo zle, můžeš jim prostě říct, ať jdou pryč. Je ti pětatřicet, na co ještě čekat? A kdy bude čas na děti? Myslíš, že až ti bude čtyřicet, přijdou za tebou všichni s bytem?

Myslím, že moji kolegové ničemu nerozumí. Každý normální člověk musí mít vlastní byt. Po třicítce určitě! Můj dům je můj. Chci ho mít jen proto, abych se měl kam schovat. Budu čekat, až moje štěstí bude pokračovat. A já ho najdu. Doufám, že ne příliš pozdě….

A co si o tomto příběhu myslíte vy?

Související Příspěvky