S Andrewem jsme manželé tři roky, což není tak dlouho, ale pro mě je to dost dlouhá doba. Loni byl
Chápu, že v rodině by se takové myšlenky neměly vyskytovat ani u manžela, protože jaký smysl má žít v manželství, když nedůvěřujete blízké osobě, ale já se sebou nemůžu nic dělat: vzpomínky na jeho zradu se mi pevně usadily v mysli.
Rodiče si myslí, že můžu prodat svůj byt, ale pod podmínkou, že pokud si Andrew bude chtít koupit společný byt, měl by do něj vložit polovinu svých prostředků hned, aby později nevznikaly zbytečné otázky a nedorozumění.
Manžel však mé obavy vůbec nechápe a myslí si, že se chovám dost sobecky, připravuji nás o možnost začít žít lidsky a chci, aby se dostal do velkých půjček a dluhů. Tchýně se mi už také vyjádřila, jaký jsem špatný člověk a že dědický byt je pro mě dražší než pro mě a manžela a naše budoucí děti, její vnoučata.
Dříve by mi nevadilo investovat peníze do koupě společného bytu s Andrejem, ale po tom všem, co se v naší rodině stalo, a poté, co se manžel sám chtěl rozvést, mám obavy, abych toho v budoucnu nelitovala a nezůstalo mi prakticky nic. Nemám ani ponětí, co teď dělat.
a v naší rodině taková ošklivá krize a aféra sotva dosáhla našeho rozvodu s Andrewem.
V tom všem jsme, upřímně řečeno, samozřejmě vinni oba, Andrew i já, jak to vidím já: začali jsme se jeden druhému méně věnovat, roztávali jsme v každodenním životě a byli jsme neustále nespokojení kvůli častému vyčerpání v práci, ale iniciátorem toho všeho byl ale Andrew, ne já.
Pak se do našich vztahů vložili moji rodiče, pomohli nám usmířit se a nedovolili nám rozvod, pomohli nám zvládnout rodinné problémy. Vztahy v nás se згодом vrátily do normálu, ale přesto ve mně kal dlouho zůstával, s tím se ovšem nedá nic dělat.
A někdy před třemi měsíci jsem dostal od dědečka dědictví v podobě malého jednopokojového bytu v centru města. Rekonstrukce tam nijak zvlášť nejsou, protože dědeček to dělal před mnoha lety a poslední roky byl úplně mimo a dům sám o sobě starý, takže za živého boha o tomto malém bytě neuvažujeme.
Protože nemáme vlastní byt, tak manžel navrhuje, abychom tento byt prodali a peníze investovali do koupě našeho společného bytu, abychom teď žili klidněji, protože budeme mít vlastní střechu nad hlavou, budeme se cítit ve všem jistější.
A já bych to taky ráda udělala, ale nevím, jestli se Andrewovi dá věřit, když už se se mnou jednou pokusil rozvést. Teď se chystám prodat svůj byt, svůj jediný vážný majetek, koupíme si společný byt a zítra podá znovu žádost o rozvod a já nevím, a jak mi pak bude?
Najednou se po společné koupi bytu rozhodne stejně odejít a já při dělení majetku přijdu až o celou polovinu z hodnoty jeho dědictví?