Rodiče byli z mých nadcházejících osmnáctých narozenin velmi nadšení. Opakovaně zdůrazňovali, že tento den bude výjimečný. Někdo, stejně jako já, by se mohl domnívat, že jde o speciální dárek, ale ne.
Jedna z prvních otázek, která mě okamžitě znepokojila, se týkala placení za pronajaté bydlení. Nemohl jsem si ho dovolit, protože jsem byl nezaměstnaný. Moje matka mi odpověděla: “Prvních pár měsíců, než si najdeš práci, ti budeme pomáhat. Hodně štěstí!”
Propadl jsem panice. Je možné, abych tohle udělala vlastnímu dítěti? Jak mám teď žít? Do té doby jsem studovala na částečný úvazek pedagogiku a navštěvovala kurzy designu. Dříve jsem to všechno zvládala, ale teď…..
A kde mě mohou zaměstnat? Nemám žádné zvláštní schopnosti ani zkušenosti. Dokonce i rozhovor s cizími lidmi mi dělal potíže. Dobře, zatím si můžu najít práci jako servírka jako stovky dalších studentů, a co pak?
Den mých osmnáctých narozenin se pro mě prakticky stal dnem soudu. Můj život už nikdy nebude jako dřív. Nevím, co si teď počít. Přátelé říkají, že mě podpoří, ale přece nemůžu žít na jejich úkor. Asi se budu muset vzdát studia a vydělávat peníze od rána do večera.
Stát se v osmnácti letech zcela nezávislým a samostatným není snadný úkol. Většina rodičů by si netroufla odhodit ani své dospělé děti. Koneckonců, nejdřív musí získat vzdělání a skloubit vzdělání s prací je velmi obtížné, ne-li nemožné. V každém případě trpí obě sféry. A k čemu je vzdělání, když nemáte čas na výuku a domácí úkoly? Proč vůbec studovat, když vám stačí diplom pro získání statusu?
A proč rovnou vrhat své dítě do tak stresující situace? Dcera dříve žila v péči rodičů a ti se teď najednou rozhodli, že ji z rodinného hnízda vykopnou. Nebylo by lepší, kdyby to udělali postupně?
Je osmnáct let omluvou pro takové chování?
