Když jsme zjistili, že jsem těhotná, na prvním ultrazvuku nám řekli, že to budou dvojčata. To nás s manželem trochu překvapilo. Byla to pro nás docela výzva. Našemu staršímu synovi je 10 let, a tak jsme se rozhodli, že budeme mít kluka, a nakonec se nám narodili dva.
Ale už se nedalo nic změnit, budeme vychovávat další dva. Je to přece úžasné! V nemocnici jsem se vždycky ptala paní doktorky: “Je všechno v pořádku? Zdá se mi, že se hýbe jen jedno”. Ale lékaři mi vždycky odpověděli: “Všechno je v pořádku”.
V den mých narozenin mě přijeli navštívit rodiče a sestry. Trávili jsme spolu čas, slavili jsme. Já jsem si šla odpočinout. Druhý den ráno jsem běžela za manželem a řekla: “Odvez mě do nemocnice.” Odvezl mě a já po nějaké době porodila trojčata.
U porodu byli dva lékaři. Vzali si obě malá miminka a odešli. Najednou slyším křik: “Stůjte!” Křičeli tak, že to slyšelo celé oddělení.
Doktorka běží zpátky a drží obě miminka, sama se ztratila. Když jsem se na ně podívala, byli v šoku, kde se mohlo vzít další dítě?
Po chvíli mi podali telefon a řekli: “Zavolejte svému manželovi. Jste teď sama v šoku, manžela vyděsíte ještě víc, my diktujeme a vy mluvíte”.
Vzala jsem si telefon a řekla: “Míšo, jestli řídíš, zastav”. Odpovídá: “Jsem doma”. Řekl jsem mu: “Tak si sedni.”
Posadil se a já řekl: “Porodila jsem, všechno je v pořádku.” On: “A kdo rodil?”. Odpověděla jsem: “Dva synové a sladká holčička”. Minuta ticha, pak hlasitý smích a on říká: “Kde jsou dva, tam jsou tři”.
Později mi přinesli mé tři děti, bylo to nezapomenutelné.
