Když dědeček zemřel, ukázalo se, že mi odkázal svůj třípokojový byt. Máma s tátou tomu dodnes nemohou uvěřit, protože říkají, že se o něj starali z jeho posledních peněz. Jednoho dne za mnou máma přišla a začala se mnou vážně mluvit.

Bohužel mé vztahy s rodinou nebyly příliš dobré. Z nějakého důvodu měli rodiče raději mou starší sestru než mě, a to vždycky. Nikdy jsem nechápala, proč tomu tak je. Anna byla pro mámu a tátu prostě nejlepší dítě ve všem.

Moje vlastní sestra se vždycky špatně učila, nesnažila se, nikdy rodiče neposlouchala. Ale z nějakého důvodu ji měli víc rádi a rodiče se jí vždycky hodně věnovali. Nebudu zabíhat do podrobností, jak se mé sestře dostávalo toho nejlepšího.

Anne a já jsme byly povahově velmi odlišné děti. Já jsem byla klidné a rozumné dítě a Anna byla pravý opak.

Jediný člen rodiny, který mě měl upřímně rád a trávil se mnou hodně času, byl můj dědeček, otec mého otce. Neměl rád mou matku a mou příšernou sestru, ale vždycky mě rád viděl, choval se ke mně velmi dobře a trávili jsme spolu hodně času.

Když jsem navštívil dědečka, ani se mi nechtělo domů, kde mě skoro nikdo nečekal, a u dědečka jsem se vždycky cítil tak dobře.

S dědečkem jsem prakticky vyrostla, moje nejlepší vzpomínky z dětství jsou, když jsme byli spolu, prostě mi každý den něco říkal, pořád mi něco zajímavého vyprávěl, pořád mě chtěl něco naučit, chválil mě, že se učím, a dával mi peníze na pamlsky.

Rád jsem poslouchal jeho zajímavé příběhy. Jak se později ukázalo, dědeček mi odkázal svůj byt, rodičům nic neodkázal a byt připadl mně.

Byl jsem velmi šťastný, že mi dědeček odkázal celý svůj majetek, ale nevěděl jsem, jak to přijmou moji rodiče a rodina.

Byla jsem v posledním ročníku univerzity a chodila jsem s Michaelem. Dokonce jsme plánovali společnou budoucnost. Tento byt byl pro nás darem od osudu.

Když se táta s mámou dozvěděli o dědečkově závěti a o tom, co v ní bylo napsáno, bylo to pro mě velmi těžké období.
Máma za mnou jednoho dne přišla a začala mi říkat, že bych ten byt měla prodat a peníze rozdělit mezi nás všechny. Vždyť já si ten byt nezasloužím, nemám právo si ho nechat pro sebe.

Máma říkala, že se o dědečka starali až do jeho posledních dnů, dělali pro něj všechno, obětovali spoustu peněz a času, protože já jsem se o něj nestarala. Matka je přesvědčená, že dědeček byl jen starý člověk, a je jí mě líto, ale ten byt by jim měl právem a svědomitě patřit.

Řekla, že ona a můj otec žijí ve dvoupokojovém bytě s mou sestrou, jejím dítětem a jejím manželem, zatímco já budu žít sama ve třípokojovém bytě.

Matka byla velmi nešťastná, že jsem tento byt dostala, nečekali takový obrat a byli uraženi jednáním mého dědečka.

A já jsem se okamžitě rozhodla, že jim nikdy nedám ani část tohoto bytu. Už dávno se ode mě prakticky odstřihli, dědečka navštěvovali jen zřídka, moc nepomáhali a matka neříkala pravdu. Proč bych jim teď měl dávat jeho byt? Okamžitě jsem matce řekla, že se ho nikdy nevzdám a podělím se s nimi.

A matka mi řekla, že jsem nevděčné dítě, nikdy nečekala, že je na stará kolena nechám bez peněz. Teď je to pro mě velmi těžké, někdy mi svědomí říká, že se o ten byt musím s rodinou podělit. Mám se s rodinou dělit o dědečkův majetek?

Související Příspěvky