“Než jsem uvěřil, že se to opravdu děje, poradil jsem se s kamarádem právníkem, který mi slova notáře potvrdil. Provedl jsem také rodinné šetření, které však k případu nic nepřineslo. Žádná teta ani bratranec, kteří si na tu dobu pamatovali, mi o jménu zesnulého nic neřekli.”
Nejprve jsem si myslel, že jde o nedorozumění. Jaká závěť? Jaké dědictví? Vždyť jsem toho člověka vůbec neznal!
Dědictví po cizím člověku
Neměla jsem tušení, kdo je ten muž, který mi ho údajně odkázal. Zřejmě žil ve městě, kde jsem se narodil a strávil první roky svého života. Ještě než jsem začal chodit do školy, rodiče se přestěhovali do Varšavy. Nikdy se nezmínili, že by v U. zůstal nějaký příbuzný nebo dokonce rodinný přítel.
– Žádný omyl,” ujistil mě notář, kterého jsem se snažil přesvědčit, že o mě jít nemůže. – Určitě jste osoba, které zesnulý odkázal celý svůj majetek,” prohlásil a začal číst závěť.
Když se ukázalo, že jsem nezdědil nějaké bezcenné harampádí, ale dům, vyprskl jsem smíchy. Teď jsem si byl jistý, že si ze mě někdo chce vystřelit. Dům zděděný po tajemném dárci? Něco takového se přece nestává. No, možná v amerických filmech, ale rozhodně ne ve skutečném životě. Nicméně ani notář se netvářil vůbec pobaveně.
Formálním proslovem, z něhož jsem pochopil jen málo, kromě toho, že mám zaplatit strašlivý daňový účet, mi podal nějaké papíry k podpisu, předal mi svazek klíčů a v pohodě se rozloučil.
Než jsem uvěřil, že se to opravdu děje, poradil jsem se s kamarádem právníkem, který notářova slova potvrdil. Provedl jsem také rodinné šetření, které však k případu nic nepřineslo. Žádná teta ani sestřenice, která pamatovala dobu, kdy moji rodiče žili u moře, jméno zesnulého neslyšela. Matka byla mrtvá už dvanáct let a otec trpí alzheimerem a má problém si vzpomenout, kdo jsem já, natož nějaký Josef B.
Na dárce jsem si nevzpomněl
Nezbývalo mi nic jiného než jít na stránky a pokusit se tam něco zjistit. A vidět dědictví na vlastní oči. Naložili jsme se tedy do auta – já, manžel, dcery, zeť a vnučka – a vyrazili do Pomořan.
Když jsem přecházela branku vedoucí do zahrady, bleskla mi hlavou nečekaná myšlenka: “Tady už jsem byla!”. Napravo ode mě stál starý dub, jehož větve vypadaly jako monstrózní paže vztyčené k nebi, vedle něj rostl keř divokých růží a pod ním byly kameny porostlé mechem.
Všechno mi to připadalo podivně povědomé. Zavřela jsem oči a viděla se, jak v letních růžových šatech vbíhám do zahrady a bezstarostně poskakuji. Pak jsem se přikrčila u hromady kamenů, položila jeden vedle druhého a snažila se postavit mraveniště.
– Ušpiníš se – slyším nad sebou hlas.
Zvednu hlavu a vidím zavalitého muže s knírkem, který se na mě usmívá koutkem úst…..
– Pan Ž.!
– Co jste to říkal? – Manželova otázka mě vytrhne ze vzpomínek.
– Pan Ž. – Zopakovala jsem. – Tak se jmenoval muž, ke kterému mě matka posílala pro uzeniny. Vlastně ani nevím, jestli se tak jmenoval, každopádně jsme mu tak říkali.
Před očima jsem měl scénu, kdy mi muž podával balíček salámu zabalený v papíru. Vonělo to tak krásně, že bych si nejraději hned strčil kousek do pusy. Ale věděl jsem, že to nesmím.
– Hlavně nikomu neříkej, Joasio, od koho to máš,” řekl pan Ž. a hrozivě se zamračil.
– ‘Hádanka vyřešena,’ zamumlal její manžel. – Už víme, kdo je dárce.
– Ale nevíme, proč mě obdaroval – povzdechla jsem si. – Podíváme se na dům.
Dům byl zanedbaný
Zvenčí vypadal docela slušně, až na oprýskané schodiště. Interiér bohužel těžce zklamal.
– Vypadalo to, jako by tu už dlouho nikdo nebydlel,” zabručela mladší dcera Jagoda.
Ze zažloutlých stěn zdobených ornamentálním vzorem se odlupoval nátěr. Dřevěná okna vypadala, jako by měla každou chvíli vypadnout z rámů. Skla byla zašedlá od špíny. Nábytek, který jistě pamatoval sedmdesátá léta, byl pokrytý silnou vrstvou prachu. Všude byly poházené papíry, plesnivé potraviny a hadry.
– Fuj! – zavrčela vnučka Julka, pak se otočila na podpatku a se znechuceným výrazem vyběhla na dvůr.
– Opravdu to nevypadá dobře,” potvrdil Robert, její otec.
Mohla jsem se spolehnout na názor svého zetě, který pracoval pro renovační firmu. Kromě toho jsem měla oči i já. Z mého nečekaného dědictví se vyklubala jedna velká ruina.
– Mami, tati, pojďte sem! – vykřikla náhle Majka, naše prvorozená.
Vydali jsme se za jejím hlasem. Vystoupali jsme po vrzajících dřevěných schodech do prvního patra a… Najednou jsme se ocitli v jiném světě. Pokoj, do kterého jsme vstoupili, byl sice stejně zchátralý jako ostatní, ale působil docela příjemným dojmem. Na široké posteli ležel pestrý, ručně vyšívaný přehoz. Vedle něj, na nízkém nočním stolku, stála stará mosazná lampa a dva šálky s poupaty růží. V okně visely sice zchátralé a špinavé, ale krásné krajkové závěsy.
– No, no – zavrtěla jsem hlavou a přemýšlela, kdo je ta žena, která tenhle útulný interiér vyzdobila.
Protože že to byla žena, o tom jsem nepochybovala. Náhle mou pozornost upoutala fotografie stojící na polici. Byl na ní kníratý muž, který držel v náručí dítě. Přistoupil jsem blíž a vzal fotografii do ruky. Ten muž mohl být pan Ž., i když jsem si nebyl jistý. Dítě jako dítě, bezpohlavní a bez výrazu. Ale deka, do které bylo zabalené, mi připadala povědomá.
– ‘Dala bych hlavu za to, že jsem takovou deku měla taky,’ řekla jsem a ukázala fotografii manželovi. – Viděla jsem ji na nějaké své fotografii z dětství.
Wiesiek se usmál, ale z jeho pohledu jsem poznala, že mé paměti moc nevěří.
Myslel jsem, že mi soused napoví.
Po dvou hodinách prohlídky našeho nového pozemku jsme si oddechli, že jsme na čerstvém vzduchu. Byli jsme unavení a rezignovaní. Nic jsme se nedozvěděli, a co hůř, nevěděli jsme, co teď dělat. Manžel zvažoval možnost, že by dům zrenovoval a přijel k nám na dovolenou. Zeť si naopak myslel, že nejlepší bude všechno prodat. Budova sice neměla velkou cenu, ale za pozemek bychom mohli dostat docela slušnou sumu. Já jsem neměl žádný názor.
– Babičko, babičko! – vnučka, která se až dosud věnovala skládání složité stavby z kamenů, se odtrhla od práce a ukázala mi ženu stojící u brány. – Ta paní se ptá, co tady děláme.
Přistoupil jsem k ženě, z níž se vyklubala sousedka zesnulého, znepokojená nečekanou návštěvou cizích lidí.
– Takže říkáte, že jste ten dům dostal jako dědictví? – zavrtěla hlavou, jako by nemohla uvěřit tomu, co jí říkám.
– No, to je to, čemu sama nerozumím. Měl zesnulý nějakou rodinu? – Zeptal jsem se.
– Míval ženu, ale zdá se, že je už dvacet let mrtvá,” odpověděla a upřeně se na mě podívala.
– A co děti? Viděla jsem jeho fotku s dítětem v náručí,” zeptala jsem se.
– O tom nic nevím,” řekla sousedka.
– A kdo to vlastně byl? Čím se živil? – Zeptal jsem se.
– Žil jsem tu teprve sedm let, když jsem ho potkal, byl už v důchodu. Ale předtím myslím pracoval v masokombinátu.
– V masných závodech? – Zopakovala jsem a vybavila si obraz z minulosti.
– Myslím, že ano. Pošťák se zmínil, že jí občas nosí z práce maso nebo uzeniny.
– Tak odtud pochází jeho přezdívka… – zamumlala jsem si pro sebe.
Najednou bylo všechno jasné
Usmál jsem se při té vzpomínce, což se ženě asi nelíbilo, protože se na mě podívala káravým pohledem.
– Nebylo se čemu smát. Byl to dobrý člověk, ochotný, laskavý, ale osamělý. Když zemřel, nikdo o tom týden nevěděl. Jen M., která mu občas chodila nakupovat, si dělala starosti, že neotvírá dveře a že se ve dne v noci svítí, a zavolala policii… Ale nečekala jsem, že by předtím napsal závěť,” znovu zavrtěla hlavou.
– Navštěvovala jsem ho, když jsem byla malá, – vysvětlila jsem. – Možná si mě pamatoval, a protože neměl nikoho blízkého, odkázal svůj majetek právě mně.
– Možná to tak bylo, kdo ví. Pan Josef byl tak trochu podivín. S nikým se nepřátelil. Dokonce i já, ačkoli jsem byl jeho nejbližší soused, jsem o něm věděl jen velmi málo. Někdy jen něco řekl o své ženě, jindy o své matce. A jednou, krátce před smrtí, se zmínil o nějaké ženě, která byla láskou jeho života, ale nemohli být spolu, protože ona měla manžela, on měl manžel….
– Žena zamyšleně zavrtěla hlavou.
– Nejraději však mluvil o svém dětství. O tom, jak se s kamarády v noci koupali v moři a vlna ho smetla. Nebo o tom, jak spadl ze sousedovy jabloně a utekl s rozříznutou hlavou, aby mu domácí neotřel záda. Dokonce mi ukázal jizvu na čele. A na ruce měl také mateřské znaménko. Vypadalo jako pavouk, věřili byste tomu? Pan Józef se smál, že jeho maminka se musela pavouka bát, když byla těhotná.
Cítila jsem, jak mi začíná být horko. Podívala jsem se na manžela. Nevěřícně se na mě díval. Viděla jsem, že je stejně šokovaný jako já. Instinktivně jsem si položila ruku na rameno, jako bych se chtěla ujistit, že je na něm vidět, že mám mateřské znaménko, které zdědily obě mé dcery. Všechny máme pavouka na stejném místě.
