Můj manžel opustil rodinu, když byly naše děti ještě malé. Nejstaršímu byly teprve dva roky a nejmladšímu několik měsíců. Muž hledal klidnější ženu. Muž otálel a zmizel. O dětech se ani nezmínil a nepomohl nám.
Tři měsíce jsem se snažila být s dětmi sama a pak jsem to prostě nevydržela. Na pomoc mi přišla matka. Myslím, že můžeme mluvit o jakési karmě naší rodiny – protože můj otec zmizel stejně jako můj muž. Už si na něj ani nevzpomínám. Matka mě vychovávala sama. První týden jsem jen spala skoro 24 hodin denně, zatímco matka vařila a starala se o děti.
Matka učinila pevné rozhodnutí. Protože bydlím v hlavním městě, matka prodala náš byt v okolí a koupila tam jednopokojový byt. Teď nám neustále pomáhá. To mi dalo příležitost soustředit se na studium a kariéru. Byla jsem tvrdohlavá a všechno se podařilo.
Maminka byla stále s námi. Byla jsem na to tak zvyklá, že jsem to prostě netušila. Začala jsem dobře vydělávat tím, že jsem investovala do dětí. Jedno bylo docela úspěšné ve sportu, druhé dobře maluje a sní o tom, že bude umělcem.
Čas běžel dál. Teď je mým klukům sedmnáct a patnáct let. A moje matka stále žije s námi. Podařilo se mi získat hypotéku na třípokojový byt a matčin byt byl prodán. A přesto jsme si teď blízké, protože děti jsou dospělé a moje matka je starší žena.
Navíc se matčin zdravotní stav zhoršil a posudky jsou mnohem kategoričtější. Je stále nespokojenější se svým životem a tato nespokojenost se promítá i do nás. Matka jako by nevnímala, že děti jsou dospělé, kontroluje každý jejich krok, schází se ze školy. Vůbec se jim to nelíbí, ale nemá smysl se s matkou hádat.
Máma se mě snaží ovládat. Nedávno se seznámila s mým manželem. Mám toho člověka moc ráda, je k ní milý a přítulný. Moji synové vyrostli, brzy utečou a budou žít sami. Proč nemohu mít osobní život? Jsem přece mladá žena, je mi něco přes čtyřicet let. S matkou jsme se radily, že bychom si měly najít muže, ale ona jen odstrčila ruku s tím, že už dlouho nic nepotřebuje.
A kdyby mi tehdy, před mnoha lety, nepřišla na pomoc, možná by se její život odvíjel jinak. Obecně řečeno, s matkou si teď nerozumíme a situace doma je nesmírně napjatá.
Je zřejmé, že takhle to dál nejde. Uvažuji o pronájmu bytu pro sebe a svého nejmladšího syna. Ten má trénink pro seniory nedaleko svého bydliště, takže se nechce stěhovat. No a on se bude starat o babičku, je to seniorka. Ale… Nějak to není moc hezké.
Opravdu, moje matka mi hodně pomohla. Jak můžu být tak nevděčná? Dokonce je děsivé s ní o tom mluvit. Nechám ji v našem bytě, ať si žije v klidu. Ale je to správné? Mé svědomí mi nedopřává klidu.
Ale já chci také žít, ale když nechám všechno tak, jak je, osobní štěstí vůbec nevidím. A jak udržet mou milovanou v klidu?
