“Jednou na jaře nás navštívil Georgeův kolega z Austrálie. Týden jsme ho hostili. Jednoho dne nás požádal o chvilku rozhovoru. S vážností se zeptal, zda nepotřebujeme finanční pomoc. Chtěl nás podpořit, když viděl, v jakých podmínkách žijeme.”
Byl jsem šťastný. Měl jsem vyhráno! Po několika letech boje o rekonstrukci domu můj manžel konečně souhlasil. I když můj triumf nebyl absolutní – Jurek souhlasil pouze s výměnou oken. V ložnici už byly mezery tak velké, že vítr pohyboval záclonami. Každou zimu manžel kvůli průvanu nastydl. Myslela jsem si, že když uvidí krásná nová okna a změněný, světlý byt, přistoupí na další vylepšení.
Jurek nesnášel změny. Bouřil se při každém pokusu vyměnit nábytek, koupit bílou techniku a dokonce i uklidit papíry, kterými byl celý byt zavalen. Stěny byly tmavé od špíny a podlaha se strouhaným lakem také nevypadala dobře. A přesto manžel reagoval agresivně na návrh vpustit do bytu renovační tým. Pustil se se mnou do dlouhých diskusí. Na konci jeho monologů s příkazy, jak mají být práce vzorně provedeny, se mi už nechtělo nic dělat.
A tak dům rok za rokem chátral. Skříň v pokoji ztrácela stářím dvířka, terakota v kuchyni odpadávala dlaždice po dlaždici a stejně tak obklady v koupelně. Jednou jsem se hrdinně pokusil vyklidit byt, který vypadal jako byt patologických sběračů. Krupobití nepříjemných poznámek, které jsem si pak vyslechl, mi vzalo veškerou radost z uklizeného interiéru. Na několik let mě to odradilo od jakýchkoli aktivit. Měl jsem dost nelibosti, že se nic nenašlo, přestože jsem George informoval o všech věcech, které se tam dostaly. Odklízení mi stačilo na půl roku. Pak se stav permanentního nepořádku vrátil.
Ze studu jsem nikoho nepozvala.
Jednou na jaře nás navštívil Georgeův kolega z Austrálie. Týden jsme ho hostili. Jednoho dne nás požádal, abychom si s ním na chvíli promluvili. S vážností se zeptal, zda nepotřebujeme finanční pomoc. Chtěl nás podpořit, když viděl, v jakých podmínkách žijeme. Byli jsme v hrozných rozpacích. Po této příhodě jsme přestali zvát přátele, styděli jsme se za zanedbaný interiér.
Tehdy jsem prosadil výměnu oken. Prohlížela jsem si nabídky na internetu, ptala se známých a nakonec jsem se rozhodla pro firmu, která montovala okna u Magdy, mé nejbližší kamarádky. Plastová, bílá, tradiční, s mírně vypouklým rámem. Dohodla jsem se na ceně, ukázala manželovi prospekty. Nechtěl se na ně ani podívat. Domluvila jsem si schůzku s týmem, abychom se změřili a probrali detaily.
Jurek tam samozřejmě nemohl být, takže jsem se o všem rozhodovala sama. Nebyla jsem z toho nadšená, protože jsem skrz naskrz cítila, že až budou okna namontovaná, manžel na nich začne hledat nejrůznější nedostatky. Ale bylo to těžké. Divím se, že tak inteligentní, vzdělaní lidé jako my, s dobrou prací a dobrým finančním postavením – se nedokážou postarat o vlastní dům.
George pracoval opravdu tvrdě. Ve své profesi dosáhl úspěchu a získal vysoké postavení. Byl ochotný pomáhat ostatním, což však bylo někdy výhodou i nevýhodou. Nedokázal odmítnout žádosti a pak je nedokázal splnit. To na něj kladlo další nároky. Když se vrátil domů, obvykle se zabořil do svého oblíbeného křesla, vzal dálkový ovladač a bavil se přepínáním kanálů. Pak něco snědl, sedl si zpátky do křesla, zdříml si a několik hodin pracoval na počítači. Hodně po půlnoci šel spát.
Protože mě práce také bavila a někdy jsem trávil večery u notebooku prací na nových projektech, dokonale jsem pochopil, co znamená profesní vášeň. V tomto ohledu jsme se dokonale shodli. Přiznávám, že jsem v zájmu zachování zdravého rozumu rozhovory o bytě nezahajoval. Nedávno jsem však zaslechl několik poznámek od svých nejbližších přátel. Byli překvapeni, jak může být dům tak přeplněný:
– Vždyť ten váš byt chátrá! Vypadá to tu jako u sešlého důchodce, který nemá energii ani peníze na to, aby doma něco dělal!
Styděl jsem se. Samozřejmě měli pravdu. Ale neznali dobře George a jeho alergii na renovaci a úklid. Nebo spíš na jakékoli změny v jeho okolí. Nevím, čím to bylo způsobeno. Měl velmi dobrý vkus, oblečení si kupoval sám a vždycky to byla správná volba. Tak proč se nemohl zapojit do zařizování svého okolí? Možná jsem mu od začátku příliš dopřávala a nekladla žádné nároky? Zbavila jsem ho jakékoli odpovědnosti a to se obrátilo proti mně…..
Nelíbilo se mu, že … pečeti
Rozhodl jsem se vzít si volno. S Janou, mou kamarádkou, jsme chránily nábytek před prachem. Udělali jsme spoustu práce. Odstěhovali jsme zařízení od očí, veškerý nábytek jsme zakryli fólií. Po čtyřech hodinách byl dům hotový. Janka mi foukala špendlíky na hlavu.
– Měl bys požádat Jurka o pomoc. Kdo to kdy viděl, aby sedlák v domě nehnul ani prstem! Rozmazlil jsi ho jako dědeček bič…..
– Když si vzpomenu, kolik bych toho slyšel o umění zajistit nábytek, raději to udělám sám.
– Děláš to špatně,” řekla.
Večer Jurek ještě ani nezavřel dveře, ale už se pustil do kritického projevu.
Dvojitá sada lehkých textur séra
– Nevěděl jsem, že mám tak naivní ženu,” zaslechl jsem. – To by měli dělat dělníci, ne ty. To oni musí přikrýt nábytek a pak po sobě uklidit.
– Oni jenom přikryjí podlahu prostěradlem a prach se bude vznášet po celém domě,’ vysvětlil jsem.
– Zřejmě jste si vybrali špatnou firmu! – vyhrkl můj muž.
S hrůzou jsem se zamyslela: “Co bude dál!”
Druhý den beze slova odešel do práce. Dělníci dorazili půl hodiny po něm a začala výměna oken ve čtyřech pokojích a v kuchyni. Velká akce. Muži pracovali senzačně. Dali si jen krátkou přestávku na oběd a pozdě odpoledne dokončili osazení všech oken. Druhý den měli okna dokončit a zajistit.
Večer Jurek rozpoutal peklo. Okna s mírně vypouklým rámem se mu nelíbila. Rozzuřilo ho také černé těsnění. Podle něj měla být bílá. Už dlouho jsem ho neviděl tak rozzlobeného. Na hlavu mi pršely blesky. Požadoval, aby právě osazená okna byla odstraněna, aby byl namontován jiný tvar rámu a aby byla instalována bílá těsnění.
Mé naděje byly zmařeny.
– Já to neudělám! – Zaujal jsem stanovisko. – Souhlasil jsem s takovými okny a oni svou práci odvedli bez reklamace. Moje rozhodnutí nemůžete zpochybňovat. Koneckonců jsem vás o všem informoval a vy jste pak neprotestoval.
George sáhl po kufru.
– Co to děláš? – zeptal jsem se.
– Nepůjdu domů, dokud nevymění těsnění.
Sbalil si osobní věci a notebook.
– ‘Zítra se u nich zastavím a promluvím si s nimi,’ dodal cestou ven.
Celou noc jsem probrečela. Přesto jsem se ráno rozhodla, že práce bude pokračovat. Bez ohledu na Jurka musí tým skončit. Dohodl jsem se s nimi a oni udělali, co jsem požadoval. Během dne přijel Jurek a dostal se do sporu s dělníky. Výměna těsnění nepřipadala v úvahu. Ano, – řekli, – zjistí, jaké jsou možnosti, a zítra o nich Jurka informují. Věděl jsem, že v okamžiku, kdy jim zaplatím, k výměně nedojde.
Přemýšlel jsem, jestli mi těsnění nezničí manželství. Další bezesná noc… Ráno dělníci výměnu dokončili. Poděkoval jsem jim, zaplatil a s úlevou za nimi zavřel dveře.
Byt získal na vzhledu. Nové oči propouštěly více světla, ale zároveň zvýrazňovaly hrozný stav stěn. Měly nárok na okamžité vymalování. V noci jsem přemýšlel o Jurkově počínání. Snažil jsem se na celou situaci podívat objektivně. Musela jsem uznat, že se můj muž zachoval nehorázně. Učinila jsem rozhodnutí. Nebude se chtít vrátit – těžko. Už žádné slzy!
Po dvou dnech se manžel vrátil domů. Kajícně. Jako omluvu mi dal zlatý prsten. Vysvětlil mi, že má problémy v práci a pocuchané nervy. Využila jsem Jurkovy poddajnosti a navrhla jsem… malování. Požádala jsem ho, aby si renovační firmu vybral sám. Už je to třetí měsíc a problém se zdí nepokročil ani o krok. Moje naděje jsou v troskách. Cítím se slabá při pomyšlení, že o tenhle byt budu muset s manželem bojovat do konce života. Vydržím to?
