“- Už mi nevolej, už nemám sestru,” zavěsila jsem a pak jsem omdlela… Sven byl toho názoru, že bych měla bojovat alespoň o honorář. Mně se však nechtělo. S manželem jsme dobře vydělávali, a kdybych jen tušila, že Hanka má finanční potíže, okamžitě bych jí pomohla. Ona mě však raději zradila a připravila mě o jakoukoli památku na mé rodinné hnízdo”.
Hanka byla nejen moje o tři roky starší sestra, ale také kamarádka. Vždycky na mě měla čas, odpovídala na všechny mé otázky a všude mě brala s sebou. Od ní jsem se dozvěděla o menstruaci a dostala svou první rtěnku v životě. Jí jsem se vyplakala na rameni po milostných neúspěších. Zbožňovala jsem ji. Rozuměly jsme si jako nikdo jiný a neměly jsme před sebou žádné tajemství. Byla jsem si jistá, že to tak bude navždy.
Volali jsme si téměř každý den.
Když Hanka odjela studovat do města, volali jsme si skoro každý den. Když jsem složil maturitu, přidal jsem se k ní a pronajali jsme si spolu byt. Byly to bláznivé časy. Zase spolu, ale už dospělí, takoví nerozluční papoušci. Dělily jsme se o kosmetiku, oblečení, třpytky. Naše kamarádství nenarušil ani Hančin přítel Zbyšek. Prostě se k nám nastěhoval.
Po nějaké době se však naše cesty začaly rozcházet. Na dovolené jsem potkal Svena, sympatického Švéda pracujícího v Nizozemsku. Zamilovali jsme se do sebe a bylo jasné, že budeme žít daleko od Polska. Hanka a Zbyszek se rozhodli vrátit do našeho rodného města, kde si koupili malý domek.
Nadále jsme si často volali, a když jsme objevili Skype, měl jsem občas pocit, že nás nedělí stovky kilometrů. Bylo to, jako by Hanka byla hned vedle. V té době se nám oběma narodily po dvou dětech, ale já jsem stále pracovala a Hanka zůstala doma. Témata se nám začala trochu rozcházet, ona mluvila o péči o zahradu, já o firemních problémech.
Po matčině smrti Hanka převzala veškerou tíhu péče o otce. Stejně jsem si myslel, že to pro ni nebude problém. Koneckonců bydlela jen o pár ulic dál, děti už byly dospělé, takže měla spoustu volného času, a táta nebyl žádný nemohoucí stařík. Potřeboval spíš společnost než pomoc. Alespoň jsem si to myslela…
Do rodinného domu jsem jezdil jen na prázdniny. A ne na všechny, protože Svenovi rodiče chtěli vidět i svá vnoučata. Vzpomínám si na naše poslední Vánoce s tátou. Byly Velikonoce, všechno krásně kvetlo. Také krokusy na maminčině hrobě. O dva týdny později je hrobníci vykopali a udělali v hrobě místo pro tátu… Zemřel náhle a bez utrpení. Dlouho jsme se nemohli vzpamatovat.
Proto jsem nechtěla o domě, kde rodiče žili, začít mluvit tak hned. Věděla jsem, že s ním bude třeba něco udělat, nějak se o něj podělit, ale ne teď. Uplynuly však měsíce a Hanka se mi neozvala.
Nemohl jsem jí ho dát
Nakonec jsem jí na další Vánoce zavolal.
– Chceme jet se Svenem a dětmi na pár dní do Polska. Budeme bydlet u rodičů, abychom vás se Zbyszkem neobtěžovali. Co si o tom myslíš? – Zeptala jsem se a s radostí jsem znovu otevřela těžké dubové dveře dlouhým klíčem a ucítila vůni dětství. Hanka místo radosti mlčela.
– Prodala jsem dům – začala tiše. Nemohl jsem uvěřit vlastním uším!
– Otec mi ho před smrtí odkázal. Zanechal závěť. A já potřebovala peníze – dokončila. Cítila jsem se otupělá. Byla to Hanka, kdo všechno zdědil. Proto o dědictví tak dlouho mlčela.
– A co ten nábytek? – Zašeptal jsem. – ‘Napadlo mě, že bych si možná vzala na památku tu starou komodu z ložnice, zrenovovala ji,’ začala jsem chabě.
– Nevím, co s tím nábytkem. Neměla jsem s nimi nic společného. Noví majitelé se jich zřejmě zbavili! – Hanka se ušklíbla. Zbavili? Jen tak?
Nepoznala jsem svou vlastní sestru. Jak o tom mohla mluvit tak lhostejně? Ne, to nebyla ona! Byla to pro mě cizí osoba.
– Už mi nevolej, já už žádnou sestru nemám – prohlásila jsem slabým hlasem. Zavěsila jsem a pak omdlela… Sven byl toho názoru, že bych měla bojovat alespoň o honorář. Mně se však do toho nechtělo. S manželem jsme dobře vydělávali, a kdybych jen tušila, že Hanka má finanční potíže, okamžitě bych jí pomohla. Ale ona mě raději zradila… A připravila mě o jakoukoli památku na rodinné hnízdo.
Hanka se mi stále snažila dovolat, ale já jsem nereagovala. Přestala pro mě existovat. Navždy. Uplynuly roky, během nichž jsem se jen jednou zajel podívat do rodného města na dům… Celou cestu domů – jeden a půl tisíce kilometrů – jsem pak proplakal. Po šesti letech přišel dopis od Hanky. Neotevřel jsem ho, ale neměl jsem ani sílu ho vyhodit. Čekal týdny… Nakonec jsem po něm sáhla…..
Stýskalo se mi po sestře
“Nevím, proč jsem ti neřekl o otcově nápadu předat dům mně. Asi to bylo částečně tím, že jsem se cítila hrdá, že mě chtěl takhle poctít. Že mě možná miloval o něco víc než tebe, protože koneckonců jsem to byla já, kdo za ním každý den chodil a staral se o něj. Oceňoval mě stejně, jako mě Zbyszek dojímal.
Manžel mi začal čím dál častěji říkat, že jsem mu k ničemu, že sedím doma, zatímco on se trápí. Když jsem dostala dědictví, přišel s nápadem založit vlastní firmu. Síť obchodů s obuví. Měla jsem pocit, že situaci řídím já, peníze jsem teď měla já, ne on! Souhlasila jsem s jeho návrhem, i když jsem si nebyla úplně jistá, že obchody budou ziskové. Ale manžel mě zasypával čísly, prognózami zisku. Podvolila jsem se.
Po čtyřech letech reptání, neustálých stížností, že se obchodu nedaří, protože se zákazníci neznají a umístění obchodů není správné, jsem to vzdala. Podal jsem žádost o rozvod. Teď jsem sama se svými dětmi. Podnik zkrachoval, peníze z domu jsou pryč a manželství jsem stále nezachránila. Říkám si, že se to stalo proto, že jsem chtěl vybudovat podnik na ublížení. Tvoje, sestro.
Vím, že nemám právo ti tak říkat, protože ses mě zřekl, ale část mého já stále doufá, že si to rozmyslíš. Chtěla bych, aby se naše děti znovu setkaly a poznaly se. Rád bych tě viděl. Odpustíš mi a budeš souhlasit se setkáním? S rozechvělým srdcem čekám na tvé rozhodnutí. Hanka.”
Schovala jsem dopis do obálky a snažila se na něj zapomenout. Ale nešlo to. Na jedné straně stále cítím vztek a lítost, ale na druhé straně se mi po Hance stýská… Co mám dělat? Odpustit?
