Sotva jsem opustila porodnici s novorozencem, nastěhovala se k nám manželova sestřenice natrvalo. Plánovali jsme, že u nás stráví týden. V tak těžké době jsem nechtěla mít v domě cizí lidi, ale zároveň jsem neměla kam jít.
Ráno mě bratranec vzbudil a řekl mi, abych udělala snídani.
– Víš, kde je kuchyň? Běž si ohřát jídlo. – Řekl jsem mu to.
Celou noc jsem byla vzhůru a snažila se dítě uklidnit. Ráno jsem byla jako zombie.
-Neumím vařit. Máma říkala, že se o to postaráš.
-Poslouchej, dej jídlo na talíř a dej ho na minutu do mikrovlnky. To je všechno,” řekla jsem podrážděně.
Konečně jsem měla chvilku klidu. Dokonce jsem usnula. O půl hodiny později mě znovu vzbudil, protože chtěl kafe.
-Děláš si srandu? Odkud ti vyrostly ruce?
-Máma mi to řekla… -Dál jsem ho neposlouchal.
-Máma možná hodně mluví, ale tohle je můj dům. Jsi host v našem domě, tak nenarušuj můj osobní prostor.
Mé rozhořčení neznalo mezí. Muž vtrhl do pokoje bez zaklepání a bez dovolení. V tu chvíli jsem mohla zrovna krmit dítě nebo přebalovat. Jak vidíte, nikoho to nezajímalo.
Neustoupil, křičel tak, že se moje dcera probudila.
-Potřebuji nabíječku!
Nemohla jsem to vydržet. Popadla ho za paži a vystrčila ze dveří.
O pět minut později mi zavolala teta.
-Jsi nestydatá. Máš v domě hosty a ležíš. Připadá ti těžké uvařit si kávu?
Byl jsem v šoku. Tomu klukovi je devatenáct, chystá se na univerzitu a neumí si uvařit kafe.
-Teto, tvému dítěti je devatenáct. Je dvakrát vyšší než já a neumí si uvařit kafe? A víš, že se mi právě narodilo dítě? Mám své povinnosti. To tě nezajímá?
Položil jsem telefon, protože jsem nechtěl poslouchat další bláboly.
O dvě hodiny později se dcera probudila. Sotva jsem došla do kuchyně. Po císařském řezu to není snadné. Když jsem tam vešla, dostala jsem šok. V kuchyni byl nepořádek, jaký jsem ještě nikdy neviděla. A vedle mě seděl můj bratranec, který se o nic nestaral, a telefonoval.
-Zůstaň dneska večer se mnou. Jenže tady ta malá pořád brečí. Pro jistotu si vezmi špunty do uší.
Nevydržel jsem to a přerušil fascinující rozhovor:
-Dobré ráno!
Chlapec vyskočil na židli. Nevšiml si, že jsem vstoupil do kuchyně.
-Okamžitě ukliď kuchyň a řekni matce, ať ti najde byt.
Když se manžel vrátil z práce, vynadal mi, že jsem bratrance vyhodila na ulici. Neměla jsem svědomí ani srdce.
-Moje teta je na cestě. Chce s tebou mluvit o tom, proč jsi vyhodila jejího syna.
-Poslouchej mě! Právě se mi narodilo dítě. Nemám čas sloužit dospělému muži. Kromě toho jsem po císařském řezu, přemýšlela jsi o tom, jak špatně se mi hýbe! O zbytku pomlčím.
V tu chvíli přišla teta, dlouho křičela a snažila se něco zjistit. Musela si vzít syna a pronajmout mu byt.
Zajímalo by mě, co mají lidé v hlavě, když pošlou příbuzné do domu, kde se právě narodilo dítě a žena je právě po operaci.
