– Byl jsem velmi šťastný, když jsem dostal pozvánku na oslavu jmenin své dcery,” vzpomíná Kazimierz. – Dcera se zetěm pro mě přijeli autem, jako dárek přivezli kufr a zeptali se, jestli se na ně půjdu podívat.
Dcera už dlouho žije odděleně, ve městě. Nejprve tam studovala, pak pracovala a pak se vdala. Samozřejmě jsem snil o zeti, který by byl pro mě jako syn, ale nevyšlo to. Celý život jsem pracoval vlastníma rukama, od rána do večera, zvykl jsem si na hospodářství, a můj zeť, víte, je programátor. Nechápu, co je to za práci – sedí celý den u počítače a pak ještě říká něco o tom, že je unavený nebo že potřebuje dovolenou, vždyť to není žádná dřina.
Ale nejdůležitější pro mě je, že je moje dcera šťastná. A ona se zdála být, jen jsme se moc často nevídaly a moc jsme spolu nemluvily. Spali až do poledne, když se neozveš, tak je vzbudíš. Přes den pracují, a když mají volno, tak spím já, vždycky to vyjde pozdě v noci. A tak to vychází, že jsme si nikdy neměli čas povídat.
Proto se velmi přátelsky stýkají s rodiči svého zetě. Když se děti vdaly, prodali svůj byt a koupili dva menší a jeden dali mladým. Bydlí v sousedním paneláku a vídají se téměř každý den. Jsou z města, žijí podobným životem. Všichni mě několikrát navštívili.
Celá společnost spala až do poledne, pak se šli projít po vesnici, fotili, klábosili něco o úpadku vesnice, vařili brokolici, něco tak nechutného, že je to ztráta času. Nikdo se nezeptal, jestli je na statku potřeba nějaká pomoc, takže jsem se musel o dům a kuchyň postarat sám. Zabil jsem jim kuře, uvařil vývar, ale jedl ho jen tchán. Protože, víte, oni jsou vegetariáni a maso nejedí.
No, ať si jedí, co chtějí, nic hrozného na tom není. Mám na zahradě brambory, červenou řepu a rajčata, to jim ve městě vždycky dávám. Vždycky je lepší domácí než kupované. Snažím se s nimi nějak udržovat kontakt, je to přece moje dítě. Třeba se dočkám vnoučat. Můj zeť nedělá nic rukama, takže dokud mi bude stačit zdraví, budu pomáhat, jak bude potřeba.
– A dcera mě pozvala na oslavu svých narozenin. Byla jsem velmi překvapená, ptala jsem se, jestli je budu rušit. Ne, přišli si pro mě sami. Sbalila jsem si kufr, vzala zeleninu na salát a vyrazily jsme do města.
Na místo jsme dorazili rychle. Cestou jsme si dokonce příjemně popovídali. Vše začalo druhý den po příjezdu.
Vzbudil jsem se dříve než ostatní. Lehl jsem si, ale takhle ležet jsem nemohl, tak jsem vstal. Rozhodl jsem se, že všem připravím snídani. Myslel jsem, že omeletu budou jíst všichni, dokonce i vegetariáni, ale podíval jsem se do skříní a nebyl tam ani olej, ani pánev. Otevřela jsem další skříň a dvířka v ní, jak vidím, byla uvolněná. No nic, pomyslela jsem si, zajdu do obchodu, koupím dceři dobrou pánev ke jmeninám, udělám snídani a pak se ještě pustím do skříní.
Vrátila jsem se, ještě spaly. Říkám si, no, snídaně je o něco později, tak je to horké. Začala jsem utahovat kredenc a vtom se vzbudil zeť. Překvapeně zamručel, že to nemá cenu, že se koupí nová skříň a tak. Ani nepoděkoval, ani snad nepomohl, jen aby zbytečně vyhodil peníze.
Pak se moje dcera probudila. Podala jsem jí pánev, zdánlivě se usmívala, ale bylo vidět, že něco není v pořádku. Trochu jsem ji zatahala za jazyk a ona řekla, že doma nevaří. Všechno si objednává, protože je to pohodlné a šetří to čas. Kdo to kdy viděl, objednávat si jídlo. Nevíte, co vám tam přidají, čím vás nakrmí a kolik to stojí. Já jsem si však připravila snídani. Jedli jsme. Všichni se rozprchli po domě a usedli ke svým počítačům a telefonům. Zeptal jsem se, proč se nepřipravujeme na příjezd hostů. Možná je třeba něco umýt nebo uvařit. Dcera mi odpověděla, že večer budeme slavit v restauraci a já se můžu věnovat svým záležitostem a odpočívat. Ale odpočívat na co, ptám se? Vždyť jsme nic neudělali!
Nestihla jsem to říct, protože mě přerušil zeť. Řekl, že dnes musí dokončit stránku, že ho naše stížnosti trápí, že pracoval půl noci a ještě to nedokončil a že to musí stihnout do večera.
Mlčky jsem pokrčil rameny. Co je to za práci? Co je na ní tak únavného? Dcera nevěnovala pozornost vůbec ničemu. Já jsem něco hledala na telefonu, ona si s někým psala a usmívala se na displej. Uvědomila jsem si, že tady pro mě není místo, že není důvod čekat do večera. Myslel jsem, že budeme sedět doma jako rodina, dokonce jsem souhlasil s jejich vegetariánským jídlem, a tady jsem byl. A moje pomoc jim, a moje rady, a moje dary. Všechno je špatně. Nehodí se k nim takový otec.
Vzala jsem si kufr a tiše opustila byt. Rozhodla jsem se jít na autobusové nádraží a koupit si lístek domů. Mám sousedku, je to svobodná matka. Ta se zajímá o to, jak se mi daří, vždycky se zeptá, jestli mi může s něčím pomoct, občas přinese koláč, je společenská, její dítě mi často běhá na zahradu pro jablka. Protože jsem pro vlastní dceru cizí a nezajímavá, nenechám tak dobré lidi v bídě. Myslím, že se sousedkou promluvím, přepíšu jí svůj dům, a když bude třeba, pomůže mi ve stáří. Já přece neumřu. Jen je škoda žádat o pomoc cizí lidi místo vlastního dítěte.
