Po svatbě jsme se přestěhovali k mým rodičům, kteří se do našeho života absolutně nepletli. Moje matka je typ člověka, který se bojí, aby se na ni někdo náhodou neurazil, a můj otec ještě víc. Ale moc dobře jsme chápali, že pro nás všechny nebude dost místa, zvlášť jakmile se narodí děti.
Proto když jsme zjistili, že nám manželova teta, která neměla děti, odkázala celý dům, byli jsme neuvěřitelně šťastní. Pravda, dům byl v jiném městě, ale já i Radek pracujeme na dálku, takže pro nás nebylo až tak důležité, kde budeme bydlet. Naopak jsem byla ráda, že je to manželovo rodné město, vedle bydleli i tchánovci, se kterými jsem v té době měla výborný vztah, protože jsme se nevídali často. Myslela jsem si, že to tak bude vždycky.
Ale jakmile jsme se přestěhovali do domu, který nám odkázala teta, začali se manželovi rodiče intenzivně zajímat o náš život. Tchán chodil k manželovi domů skoro každý den a říkal mu, že si Radek musí najít “normální” práci v nějaké firmě a nesedět celé dny u počítače. Zatímco můj muž ještě dokázal svému vlastnímu otci nějak kategoricky odpovědět, s tchyní to bylo naopak.
Kromě toho, že mi paní Renata vysvětlila, čím mám syna krmit, začala plánovat můj volný čas.
– ‘Mohl bys chovat slepice,’ řekla tchyně, ‘máš spoustu místa, proč ho tolik potřebuješ? A tady si uděláš záhonky, abys měla pažitku a petrželku.
– Paní Renato, – snažila jsem se tchyni klidně vysvětlit, že to do našich plánů nepatří. – Chceme tu postavit altán a udělat trávník, ne kurník se zeleninovou zahrádkou. Prosím, odpusťte mi, ale uděláme si to po svém.
Tchyně se urazila a odešla. Ale zdálo se, že po několika dnech mi odpustila a přišla s návrhem, že bychom měli uspořádat kolaudační večírek.
– Cože? – Tchyně se podívala na mě a na mého manžela. – “Pozveme celou rodinu. Naštěstí budete mít kde všechny ubytovat. Vejde se sem nejméně deset lidí.
S manželem jsme se na sebe podívali.
– Promiň, mami, – rozhodl se můj muž jednat rozhodně a okamžitě, – ale protože je to náš dům, rozhodneme se, jestli uděláme kolaudaci, nebo ne. A pokud budeme potřebovat tvou nebo otcovu radu, ať už v té či oné věci, zeptáme se tě. A zatím se měj.
Tchánovci se strašně urazili a teď k nám vůbec nejezdí. Chápu, že bychom se s nimi museli smířit, ale upřímně řečeno, náš klid je pro mě cennější…..
