“Takhle jsem si život svého syna nepředstavovala. Moje dítě počalo dítě, když nastupovalo do druhé třídy střední školy! Zlomilo mi to srdce, bála jsem se, že takový rváč a flákač to nezvládne. Podcenila jsem ho však. Jacek se přes noc stal dospělým”.
Před týdnem moje vnučka obhájila magisterskou práci. Od chvíle, kdy jsem se to dozvěděl, jsem pýchou pukal. Nejsem však hrdý ani tak na vnučku, ale na svého syna. Protože nebýt Jacka, Marta by dnes nebyla tak úžasnou a vzdělanou ženou. Můj syn si zaslouží, aby se o něm říkalo, že je vynikající otec. Tiše ho nazývám svým hrdinou, protože nic nemohlo předvídat, že z Jacka vyroste tak zodpovědný muž.
Už na základní škole, když byl chlapec v sedmé třídě, si mě jeho učitelka zavolala do školy.
– Jacek o přestávkách kouří na záchodě, a kromě toho,” pozastavila se a otevřela deník. – A je to tady, šest neomluvených absencí jen za tento měsíc. Váš syn má záškoláctví,” uzavřela pak důrazně.
Ještě dnes si vzpomínám, jak mi hořely tváře studem, ale ještě lépe si vzpomínám na hádku, kterou jsem s Jackem udělala, když jsem přišla domů. Možná jsem to tehdy přehnala, nevím. Ale řekl jsem mu, že je hulvát a flákač. Bál jsem se tehdy, že se dostal do špatné společnosti, že nedej bože začne pít jako jeho otec. Měl jsem z toho ty nejhorší pocity. A vlastně jsem se nemýlil, protože hned další týden mě zavolali do školy, protože Jacka přistihli, jak v šatně pije víno. Tentokrát jsem musela jít a promluvit si se samotným ředitelem školy. Bylo to nepříjemné setkání. V kanceláři kromě mě seděli rodiče dalších tří chlapců, kteří byli přistiženi při pití alkoholu, kouření cigaret a prohlížení nějakých špinavých novin na školním pozemku.
Dokonce i můj manžel, který se o děti příliš nezajímal, se strašně rozrušil. Na Jacka však následná hádka neudělala žádný dojem. Jako obvykle to vzal na lehkou váhu, dal mi pusu na čelo, řekl: “Promiň, mami, už budu hodný, slibuju” a odešel. Věděla jsem, že ani tentokrát jsme toho s manželem moc nezvládli. Po dvou letech se k občasnému pití a kouření přidal i sex. Jack měl o dívky velký zájem. Hádala jsem, že nekouká jen na cvrčky, dokonce jsem mu řekla o kondomu, že v případě potřeby mu za něj dám peníze. Ale na výchovu a opatrnost už bylo pozdě. Moje dítě počalo dítě, když nastupovalo do druhého ročníku obecné školy. Byla jsem z toho zničená.
Jacek přivedl Beatu domů, když už bylo těhotenství viditelné.
Dívka byla vyloučena ze školy i z internátu, kde bydlela. Doma nechtěla přiznat, že čeká dítě. Rozhodla se, že se v rodném městě ukáže až v létě, o prázdninách, až po porodu. Ale stejně to všechno vyšlo najevo. Škola to oficiálně oznámila jejím rodičům. Myslel jsem si, že dětem pomůžeme společně, ale rozhovor s Beátinou matkou mě připravil o iluze.
– Když už je pozdě na škrabošku, vraťte dítě a hotovo – slyšel jsem v telefonu.
Třásl jsem se nervozitou. Nedokázala jsem pochopit, jak je možné nechat vlastní dítě s takovým život ohrožujícím problémem a tvářit se, že se nic nestalo. Věděla jsem, že bez pomoci dospělých by ty děti byly ztracené. Na manžela jsem se příliš spolehnout nemohla, teprve teď se dokázal po odvykací kůře nějak vzpamatovat. “Ale budu jim schopná pomoct sama?” ptala jsem se. – Přemýšlela jsem.
Beatu matčina reakce nepřekvapila, ale můj syn pevně tvrdil, že svého potomka nedá k adopci, natož aby ho nechal v sirotčinci. Rozhodl se, že si pro začátek najde nějakou příležitostnou práci a vydělá peníze, aby mohl podporovat matku svého dítěte. Tvrdil, že jakmile oba s Beatou dosáhnou plnoletosti, vezmou se. Požádal nás však, abychom ho nechali s jeho přítelkyní doma, protože zatím neměli kam jít.
– Uměl sis udělat spratka, tak teď by sis měl udělat střechu nad hlavou,” hřímal Zikmund.
Mąż zł zł strasznie. A nebylo divu. Vyhlídka na život s Jackem, jeho paní a dítětem ve dvou malých místnostech se mu nelíbila. Byla to přece jen starší dcera, která se právě styděla za matku.
– Chceš nás vyhodit, tati? – Jacek, který se díval Zygmunt prosto v očích. Bije mě a dodává: – To přece neuděláš, ne? Jsi slušný člověk a… neuděláš to… – Jackovi se láme hlas.
Patrzyłam na niego z niedrzewaniem. Nemohla jsem pochopit, proč má naše dítě, tenhle svéhlavý puberťák, tolik odvahy, zralosti. Viděla jsem, že i můj muž byl překvapen jeho slovy. Podíval se na Jacka nějak jinak než obvykle a tiše řekl:
– Máš pravdu, synu, neudělám to.
Pak si vzal z věšáku bundu a vyšel z domu. Byl jsem si jistý, že celá ta odvykačka půjde po tomhle do háje a že se vrátí opilý, ale mýlil jsem se. O dvě hodiny později mu volal bratr, že dává dohromady přistýlku, než koupíme novou.
– Lynx nám může půjčit gauč. Brzy se vrátím, zatím – řekl stejně klidně jako vždycky.
Toho večera jsem si uvědomila, že se v našem domě hodně změnilo. Změnili jsme se…
Rychle jsme si začali organizovat život novým způsobem. Bylo tu těsno, ale vládl tu klid. Byl jsem za to svým spolubydlícím vděčný, protože uvnitř jsem sám prožíval strašlivé utrpení. Hlavu jsem měla plnou chmurných myšlenek, přepadaly mě nejrůznější nálady: ze dna zoufalství jsem se dostávala do euforie… Na jednu stranu jsem byla šťastná, protože dítě – byť narozené v naprosto nevhodnou dobu – je štěstí, ale na druhou stranu… měla jsem obavy, jak vyděláme peníze pro tak početnou rodinu, jak se syn v nové roli uplatní. Vadilo mi, že se to stalo příliš brzy, že Jacek nenávratně přišel o něco důležitého, že propásl šanci na lepší život, než byl ten můj a manželův.
Vždycky jsem snila o tom, že naše děti, Jola a Jacek, dostudují, získají dobrou práci a vyhnou se všem těm tahanicím o každou korunu, které jsme zažívali po většinu našeho dospělého života. Jola byla pilná, ale za Jacka jsem se vždycky musela stydět. “Schopný, ale chlípník a potížista,” říkávali učitelé. Přesto, i když začal záškoláctví, kouřit a pít, jsem stále doufala, že ze své hlouposti vyroste, vzpamatuje se a bude se vzdělávat. Teď, když na něj padla odpovědnost za výchovu a výživu vlastního dítěte, jsem si byl téměř jistý, že se nedostane ani k maturitě.
Podcenila jsem svého syna, i když mu osud chystal další nepříjemná překvapení. Martusia se narodila 3. května, těsně po
Jackových sedmnáctých narozeninách. Byla zdravá a krásná. Syn svou dceru od prvního okamžiku miloval. Byl jí prostě okouzlen. Nepoznala jsem své vlastní dítě.
Martusiho narození bohužel nepotěšilo její maminku.
Hned po odchodu z porodnice byla Beata vůči malému podrážděná a rezervovaná. K Jackovi, který holčičce projevoval náklonnost, byla rezervovaná. Ke zbytku rodiny – zejména ke mně – zůstávala Beata nedůvěřivá, stejně jako když jsme ji vzali pod svou střechu.
Namlouvala jsem si, že si holčička časem zvykne na novou situaci, že se v ní probudí mateřské instinkty. Nebylo divu, že se bála a cítila se nejistě, vždyť sama byla ještě dítě. Mezitím se její odstup od Martusi a nevraživost vůči nejbližšímu okolí den ode dne zvětšovaly. Zpoza dveří synova pokoje se stále častěji ozývaly zvuky hádek mezi Beatou a Jackem. Dívka nechtěla dceru kojit, neměla vůbec srdce se o ni starat. Na svou roli se vůbec nehodila.
Většinu práce s dítětem dělal Jacek, i když – k mému velkému překvapení – stále chodil do školy a po večerech se učil v kuchyni. Někdy také zůstával kvůli učení vzhůru celou noc. Když se Martusia probudila a plakala, bral dceru do náruče a seděl s ní nad knihou. Koncem června nám oznámil, že třetí třídu zvládl bez jediné změny. Sice jen na trojky, ale prošel. Měla jsem radost, protože za daných okolností to byl opravdu výkon, který můj syn předvedl.
Byl jsem také rád, že naše dcera Jola neměla žádné problémy se studiem. Maturitu i přijímací zkoušky na univerzitu zvládla na jedničku. Při všech problémech, které nás v té době potkaly, to byla velká útěcha. V den, kdy soud Martusi ustanovil opatrovníka, se Beata nevrátila ani na noc. Měla jsem o ni velký strach a chtěli jsme ji s manželem hledat, ale Jacek nás zastavil. Tehdy jsem zjistila, že Beata dítě nechce. Prohlásila synovi, že se vzdává všech práv na Martusiho a že se jich v budoucnu nebude domáhat. Samozřejmě si to mohla ještě rozmyslet, s tím se muselo počítat. Syn přijal Beátino rozhodnutí klidně, ale pro mě to byl další šok.
– Jak si, chlapče, poradíš sám? – Rozplakala jsem se. – Vždyť jsi měl dokončit školu, pracovat, a teď? Já toho pro tebe moc udělat nemůžu… Do obchodu chodím na osm hodin a do práce mám ještě daleko… Doma skoro vůbec nejsem, na nic nemám čas, a tady se musím starat o dítě, nakupovat, vařit večeři… – naříkala jsem.
Vzpomínám si, jak mě Jacek uklidňoval.
– O tom všem jsem už přemýšlel, mami. Zvládnu to. Do října, než začnou přednášky, mi bude pomáhat Jolka. Taky jsem se dohodl s kamarádem Petrem, že se bude starat o Martušku, až půjdu do školy. V práci si vezme jen večerní směnu…..
– No, taky něco? Přece bys nenechala své dítě v péči takového tyrana?
– Petr není tyran. Jen tak vypadá… Má práci a není to žádný hlupák. Uvidíš, mami, Martusi se nezkřiví ani vlásek na hlavě.
A tak začal dospělý život mého nezletilého syna.
Všichni jsme se o Martušku tak trochu starali, každý, jak jsme mohli, ale ve skutečnosti jí nejvíc srdce a práce věnoval Jacek a jeho zvrácený kamarád ze dvora. Piotrek měl příšernou, zakazující pusu a byl celý potetovaný. Chodil k Martě domů s kytarou, na kterou hrál smutné písničky. Chodil s vnučkou na procházky, krmil ji a přebaloval. Někdy jí dokonce uvařil polévku. Sedával s námi maximálně do tří hodin odpoledne, kdy se Jacek vrátil ze školy, a pak chodil na směnu až do půlnoci hlídat parkoviště.
Přesně si pamatuji na ty první měsíce vnuččina života a musím říct, že jsem vše velmi prožívala. Ale také každý den přinášel radost. Naše vnučka zdravě rostla, zdála se mi velmi bystrá a zvědavá na svět.
Když byl Martušce jeden rok, požádal můj syn o rodičovská práva. Beata se jich vzdala.
– “Tvoje maminka odešla, protože nevěděla, jak se o tebe postarat,” vysvětlil Jacek Martusi, když se už ve školce zeptala, jestli jsem její maminka.
Tehdy jsem se bála. Bála jsem se, že by krutá pravda mohla dítěti ublížit. Jacek však řekl, že by jí určitě mnohem víc ublížilo, kdyby ji uvedl v omyl, vyprávěl jí nepravdivé příběhy o její matce a dcera by se pravdu dozvěděla až po letech. Proto před ní nehodlal nic tajit. A měl pravdu. Marta se přirozeně usadila v představě, že existuje jenom táta. Nebo spíš táta a… Petr.
Tento cizinec si velmi rychle získal srdce malé Marty. Když ho uviděla, natáhla k němu ruce a chtěla poslouchat, jak hraje na kytaru, jak chraplavým hlasem přednáší říkanky… Ten chlapec měl vskutku neobyčejný dar. Uměl se o dítě starat tak přirozeným způsobem.
Jacek si se svým kolegou v otázkách výchovy malého velmi dobře rozuměl. Dělili se o povinnosti. Někdy tento “rošťák a darebák”, jak jsem mu říkala, sám vařil večeři pro celou naši rodinu. Čas od času také nakupoval a nevzal si ode mě ani korunu. Ať jsme chtěli, nebo ne, zvykli jsme si na jeho přítomnost v domě a časem jsme se k němu začali chovat jako k plnohodnotnému členu domácnosti a on nám to s dobrým srdcem oplácel. Několikrát se mi svěřil se svými zážitky. Dozvěděl jsem se, jak skončil v polepšovně, jak se jeho otec upil k smrti a jak si jeho matka našla přítele a o syna se nikdy nestarala. Peter neměl lehký život, a přesto se nepřevaloval. V těžké situaci, v níž se můj syn ocitl, viděl Piotrek příležitost pro sebe.
– Cítím se tu dobře,” řekl mi jednou. – Je to tu jako v rodině… A Martu mám opravdu rád. Nevadí, že není moje… Matka ji opustila, a to je pro dítě to nejhorší… – řekl. V jeho hlase byla slyšet lítost nad vlastním domovem, nad vlastní matkou.
Celkově bylo dobře, že jsme pro tohoto celoživotního trosečníka mohli také něco udělat. Marta k synovu kamarádovi tak přilnula, že se bez něj neobešel žádný svátek, žádná oslava doma ani ve školce…..
Od narození vnučky se v synově životě hodně změnilo. Tolik jsem se bála jeho maturitní zkoušky, a on ji bez větší námahy složil. Poté nenastoupil na vysokou školu a musel pracovat pro sebe a Martu, ale zvládl to. Tvrdě pracoval na stavbách, pak si udělal pár kurzů na obsluhu těžkých strojů, začal vydělávat lepší plat a postavil se na vlastní nohy. Dokonce si vzal půjčku na malý byt. Jeho vnučka měla konečně vlastní pokojíček.
V den svých třicátých narozenin se Jacek rozhodl, že se zapíše na dálkové studium… Byl jsem v euforii.
Ale jak už to v životě bývá, nic nemůže trvat věčně. Na podzim Zygmunta, mého manžela, postihla mrtvice a měsíc po pohřbu jsme zjistili, že Piotrek – Martin zbožňovaný “strýček” – má leukémii. Bohužel byla velmi zhoubná a ani vyhlídka na transplantaci nedávala velkou naději.
Piotrek byl den ode dne slabší. Když byl propuštěn z nemocnice, Jacek a Marta se o něj střídavě starali. Vnučka se do toho tak zapojila, že pak kvůli ní zaostávala ve škole. Byl začátek března. Od diagnózy uplynuly dva měsíce a mezitím se Peter cítil lépe. Několik dní se zdálo, že se zotavuje, bral léky a věřil, že mu pomohou a že se nakonec dočká transplantace. O víkendu vyšlo slunce a Jacek s Martou vzali Petra na krátkou procházku. Naděje vstoupila do mé vnučky. Petrova nemoc ji velmi zasáhla a nyní se upnula k myšlence, že vše bude v pořádku… Bohužel po několika dnech došlo k rychlému zhoršení a 16. března Petr zemřel.
Druhá smrt v krátké době, ztráta milovaného pečovatele a přítele ji natolik zdrtila, že se Marta nedokázala vzchopit ke studiu, propadla depresím a neudělala třetí ročník gymnázia. Její vnučka se uzavřela do sebe. Začala hubnout, omdlévat… Několikrát jsme volali záchrannou službu. Lékař nám řekl, abychom udělali testy na chudokrevnost, ale Martu k tomu nepřiměla žádná síla. Potřebovala psychickou podporu a my jsme nevěděli, jak jí pomoci. Já i Jacek, stejně jako moje dcera, která už byla několik let manželkou a matkou – jsme se snažili vnučku vytrhnout ze zoufalství, bohužel bez úspěchu. Nepomohly žádné atrakce, dárky ani výlety.
Možná to byl okamžik, kdy Marta postrádala svou matku?
Martina léčba trvala několik měsíců: léky, terapie a dokonce i pobyt v nemocnici… Její syn dělal vše podle doporučení lékařů, byl tu pro dítě, poskytoval jí vše, co potřebovala. Také svatou trpělivost a shovívavost. Marta se pomalu zotavovala.
Martina maturita a Jackova promoce se nějak shodovaly. Pak se do sebe ve stejnou dobu zamilovali. Marta se mi okamžitě pochlubila svým přítelem. O existenci ženy v synově životě jsem se však měla dozvědět až mnohem později. Moje vnučka přešla na ekonomickou školu. Vybrala si ekonomii. Můj syn se obával, že je to příliš těžký obor, ale Marta všechny jeho pochybnosti rozptýlila už po prvním ročníku.
Jednou jela s kamarádkou na hory. Po několika dnech se k nim můj syn připojil, aby je přivezl zpět. Když se procházeli po Szczyrku, narazili na Beatu. Obchodovala u stánku se suvenýry. Jacek ji okamžitě poznal, i když od té doby uplynulo tolik let. Lehce přikývl, ale chtěl odejít bez řečí. V tu chvíli k němu přistoupila Marta a zeptala se:
– Co se děje, tati, kupuješ něco?
Pak Beata údajně zrudla v obličeji a naléhavě se na dceru zadívala. Bylo to poprvé, co ji viděla po 21 letech! Syn stál zmateně a přemýšlel, co má dělat. Nakonec se však ani jeden z Martiných rodičů neprozradil jediným gestem. Marta vzala Jacka za ruku a odešli.
– ‘Udělali jste správnou věc, proč jí po takové době ničit život…’, prohlásil jsem, když jsem se od syna dozvěděl, co se stalo.
Celé ty roky mi vrtala hlavou jedna věc, na kterou jsem se syna nikdy neodvážila zeptat. Teď byla asi ta nejvhodnější chvíle.
– Jacquesi, nechtěl jsi někdy být s jinou ženou? – Zeptal jsem se nejistě.
– Už dlouho jsem nechtěl. Beata mi strašně zamotala hlavu. Ale teď tu někdo je. Brzy ji poznáš, mami.
A pak zazvonil telefon:
– Babi, prošla jsem na jedničku! Jsem magistra ekonomie.
– Děkuji tatínkovi – řekla jsem a podala telefon synovi.
Judita, 61 let
Mnoho lidí se s námi dělí o své příběhy, aby zjistili, co si o nich myslí ostatní. Pokud máte k tomuto příběhu nějaký názor nebo návrh, napište ho do komentářů na Facebooku.
