“Otěhotněla jsem hned, jak jsme se poznali. Moji příbuzní mnou opovrhovali a Johnny pořád říkal, že se hodím jen na dojení krav. Celý život mě ponižoval. Změnil se, až když málem zemřel při nehodě… Dala jsem mu druhou šanci…”.
S Jankem jsem se seznámila na večírku na hasičské stanici. Kluk z města přijel k prarodičům na prázdniny. Nejedna snila o tom, že jí tento pohledný muž bude věnovat pozornost. A on mě poctil… Protančili jsme celý večer a pak jsme se vydali na romantickou procházku do lesa. Tam jsem se, opojená neuvěřitelným štěstím a překypující láskou, stala ženou.
Druhý den Johnny odešel a já si o dva měsíce později uvědomila, že po sobě zanechal památku. Byla jsem těhotná. Byla jsem tehdy velmi šťastná, protože jsem si myslela, že budu mít Janka opět vedle sebe. Na celý život! Vychovávali bychom spolu naše dítě….
Ohnivý pocit vyústil v rychlé těhotenství
Otec však mé nadšení nesdílel. Okamžitě běžel k prarodičům mé milované a ti si jako čestní lidé dali za úkol uskutečnit náš sňatek. Z toho, co jsem se později dozvěděla, můj vysněný král odmítal jakýkoli kontakt se mnou a jeho rodiče ho v tom věrně podporovali.
– Náš syn s ní! Taková prostá dívka z vesnice? Vždyť má takové kamarády, že by se na takovou ani nepodíval!
Ale vzali jsme se, hlavně díky Jankovým prarodičům. Usadila jsem se v Poznani, ve velkém domě tchánovců, spolu s jejich rozmazleným jedináčkem. Od začátku jsem se cítila odmítnutá. Na každém kroku mi říkali, že jsem nula, že jsem Jankovi zničila život a pravděpodobně i kariéru. Plakala jsem v koutcích, ale ani od manžela jsem nemohla počítat s žádnou útěchou.
– Kvůli čemu brečíš? Sama jsi to chtěla. Buď ráda, že jsem si tě vzal a dostal tě z vesnice, jinak bys do konce života dojila krávy. To je vlastně všechno, k čemu jsi dobrá! – zasmál se tomu vtipu.
Odjela jsem do Itálie, abych utekla od svého tyranského manžela.
Když jsem porodila dvojčata Moniku a Marka, nebylo to o nic lepší. Nebýt dětí, utekla bych odtamtud, i kdyby jen na ulici. Díky vyučení v oděvnictví jsem si mohla vydělat pár drobných k tomu, co mi manžel laskavě dával. Janek začal pít. A začaly hádky: hádky kvůli dětem, kvůli údajnému nepořádku, kvůli příliš slané polévce…
Byly však chvíle, kdy byl milý. Pak, když potkal další milenku. V takových podmínkách vyrůstaly naše děti. Přesto se dobře učily. Po maturitě Marek odjel studovat do Varšavy. Monisia, která si chtěla vydělat peníze na další studium, odjela na prázdniny do Itálie. Tam si našla práci jako chůva. Po několika týdnech mi zavolala.
– Mami, pojď za mnou! Našla jsem ti práci. Potřebují se postarat o staršího pána. Práce je dobře placená!
Po dlouhém přemýšlení a další hádce s opilým manželem jsem se rozhodla odjet do Itálie. Usadila jsem se v malém domku na předměstí Říma. Přesně jak Monika avizovala, starala jsem se o pána o něco staršího než já, který po smrti své ženy potřeboval celodenní péči. Dělala jsem mu ošetřovatelku, kuchařku, uklízečku a postupem času i konverzační partnerku, protože se ukázalo, že jsem se italsky naučila pozoruhodně rychle. Roberto byl novinář; kvůli nemoci musel svou profesi vykonávat doma. Psal sloupky, komentáře a já byla první recenzentkou jeho prací.
Po boku jiného muže jsem se cítila šťastná.
Líbilo se mi mé nové povolání i toto místo. Ožil jsem, byl jsem veselejší a hlavně jsem se cítil respektovaný, potřebný a oceňovaný.
– Od té doby, co jsem tě potkal, Marie, mám znovu pocit, že život může mít stále smysl! – Roberto se mi přiznal.
Poprvé po letech jsem byla šťastná. Čas utíkal jako blázen. Dcera se vrátila do Polska a… najednou telefonát od tchyně. “Maryšo, vrať se! Janek měl nehodu. Potřebujeme tě doma.”
Tato informace mě velmi znepokojila. Věděla jsem, že situace musí být vážná, když mi tchyně sama volá a ještě mě tak zdvořile oslovuje.
– Vrátím se zpátky! – Rozhodla jsem se spontánně.
Roberto byl bezútěšný.
– Obávám se, že se nevrátíš, Marie, – přiznal. – Zůstaň mou ženou. Začneme spolu žít!
– Musím se vrátit! – Opakovala jsem. – Janek je nemocný a já jsem stále jeho žena. Je mi s tebou moc dobře, ale pokud potřebuje mou pomoc, musím to udělat. Také potřebuji čas, abych si tvůj návrh promyslela. Není to tak snadné, jak si myslíš,’ zašeptala jsem.
Když jsem se vrátila do Polska, ukázalo se, že můj manžel je částečně ochrnutý. Hodně se změnil, zhubl, měl problémy s řečí a základními činnostmi. Starala jsem se o něj, jak nejlépe jsem uměla, i když si takovou pomoc před nehodou nezasloužil.
Překvapivě se situace doma začala pomalu měnit. Příbuzní mě oslovovali s úctou. Janek se podrobil intenzivní rehabilitaci a pomalu se zotavoval. Znovu se učil mluvit, pohybovat se a… žít. Měla jsem dojem, že se můj manžel znovu narodil jako úplně jiný člověk.
– Co bych si bez tebe počal, Mary! Jsi můj dobrý duch, vždycky jsi byla… jenomže já to nedokázal ocenit,” řekl jednou. – Je mi tě líto, slibuji ti, že si všechny ty roky vynahradíme…..
Janek se úplně změnil. Je milý a laskavý
Do očí se mi draly slzy, ale manželově proměně jsem moc nevěřila. Kromě toho mi chyběl Roberto, který mi často volal a povzbuzoval mě k návratu. Říkal, že se mu stýská a že to doma nezvládá. Nabídla jsem mu tedy, že pošlu na pomoc svého bratrance.
– Fajn, ale jen na pár měsíců! Pak na tebe čekám, Marie!
Teresa brzy odjela. Zpočátku často volala a vyptávala se na Robertovu péči. Postupem času se telefonáty stávaly méně a méně častými, jak od ní, tak od Roberta…..
A můj život s manželem dostal nový rozměr.
– Marynio, nechtěla bys přijet do Varšavy, navštívíme Marka a pak možná na pár dní k moři? Trochu si odpočineš… – navrhl.
V našem životě se toho hodně změnilo
Zemřel mi tchán, Marek z nás udělal prarodiče a Monika z nás udělala hrdé rodiče doktora. Janek je skvělý manžel, otec a milovaný dědeček. Děkuji osudu, že nám dal ještě jednu šanci.
Na Roberta jsem časem zapomněla. Nedávno mi jedna z mých tet oznámila, že se Tereza konečně vrací z Itálie. Předtím plánovala společnou budoucnost s Robertem, který jí byl údajně okouzlen. Po nějaké době se však zamilovaný Ital změnil v nevrlého, zlomyslného a někdy i násilnického týpka, s nímž společný život nebyl možný… A já, já si vybrala dobře!
