Bylo léto. Pracovala jsem tehdy v kosmetickém salonu. Každý den jsem tam viděla sedět nějakého puberťáka. Od pohledu mu bylo dvanáct, ne víc. Chtěl peníze. Ten den bylo obzvlášť deštivé, chladné a zamračené počasí.
Chlapec opět seděl u drogerie, ani počasí ho nezastavilo. S kamarády z práce jsme se rozhodli, že ho zavoláme dovnitř, aby se trochu zahřál. Dali jsme mu najíst a napít. Mnoho lidí žebráky opovrhuje, ale tenhle muž se ukázal být strašně milý, laskavý a otevřený. Jmenoval se Boris. Žije s babičkou, jeho otec opustil rodinu a matka mu zemřela.
Má ještě starší sestru, ale ta se vdala a odstěhovala do jiného města. Seděl s námi až do zavírací doby a pak šel domů. Druhý den se chlapec znovu objevil na prahu obchodu. V rukou držel dvě housky, džus a balíček slunečnicových semínek. Pozdravil nás a podal nám je se slovy :
– To je jediný způsob, jak vám mohu poděkovat…
Okamžitě jsem se rozbrečela, nedokázala jsem to zastavit, ani nic říct. Okamžitě jsem si vzpomněla na slova “kdo má méně, dává více”. Takže tady to je.
