S manželem jsme 10 let bydleli v bytě mé tchyně. Petr hned prohlásil, že si nemusíme kupovat vlastní byt, protože jeho matka nikoho jiného než jeho nemá, takže byt určitě zdědíme. Jeho slova mi nějak zněla špatně, takhle by mluvit neměl. Když jsem začala žít s tchyní, všimla jsem si, že je to velmi klidná a hodná žena. Vyzařuje z ní vřelost.
Poté, co jsem se vdala, můj manžel zcela změnil svůj přístup ke mně, ani příchod našeho malého syna na našem životě nic nezměnil. Neměla jsem pocit, že bych měla nějaký vztah. Pouze s tchyní jsem si mohla upřímně popovídat. Nikdy jsem o jejím synovi neřekla nic špatného, z úcty k ní, ale ona sama vše pochopila. V průběhu let mi s dítětem hodně pomáhala.
Vodila syna do školky a pak do školy, vždycky nám vařila jídlo. Uplynulo deset let a můj manžel, pro nás všechny nečekaně, řekl, že podává žádost o rozvod. Okamžitě prohlásil, že nikam neodejde, že bude žít tady, protože to je jeho domov. A já jsem se musela odstěhovat. Tehdy poprvé do našeho rozhovoru zasáhla tchyně, požádala mého syna, aby si to rozmyslel, aby zachránil rodinu, aby myslel na dítě. Ale všechny tyto rozhovory byly marné, protože ten muž se už rozhodl, nehodlal nikoho poslouchat. Sbalila jsem se a odešla. Jeho nová žena se k němu nastěhovala. Pronajala jsem si pokoj od jedné ženy.
Teď je to těžké, protože vydělávám almužnu a s dítětem žijeme v cizím domě. Žena, se kterou žijeme, nevypadá špatně, ale má tvrdou povahu, pořád se jí něco nelíbí, všechno, co dělám, je špatně. Dokonce jsme se synem začali jíst obědy v mém pokoji, abychom ji neviděli.
Jednou jsem tchyni potkala na místním bazaru, měla smutné oči. Nestěžovala si na syna, ale uvědomila jsem si, že ani ona nežije sama ve svém domě. Mluvily jsme spolu velmi upřímně, požádala mě, abych jí zavolala. Bylo mi tchyně líto a vzala bych ji k sobě, žily bychom spolu, pomáhala by mi, je to dobrý člověk, ale sama nemám kde bydlet. Co mám dělat?
