Babička přišla z vesnice se dvěma těžkými taškami. Vnoučata nenavštěvovala příliš často, a tak jim za poslední peníze koupila nějaké dárky, aby jim udělala radost. Nikdy k nim nepřišla s prázdnýma rukama, ale tentokrát se překonala, protože každý balík vážil skoro deset kilogramů. Žena se nebála s takovým nákladem absolvovat dlouhou cestu, protože jí syn slíbil, že pro ni přijede na nádraží. Když však dorazila, na nádraží nebyl. Musela tedy odložit zavazadla a vytočit číslo.
Nezvedl to hned, až po hodině, po desátém hovoru. V hlase jejího syna byl slyšet zmatek:
– Mami, promiň, zapomněl jsem, že jsi dnes přišla. Vlastně jsme jeli navštívit Olininy rodiče do Krakova a zůstaneme tady týden. Přijeli jste zbytečně, jeďte domů. Abych byla upřímná, zapomněla jsem tě varovat a spontánně jsme odjeli.
Marii se do očí vlily slzy. Nic neřekla, jen suše konstatovala:
– Dobře.
Oba balíčky dala bezdomovcům na nádraží, protože nést je zpátky by bylo velmi obtížné, její ruce už trpěly tou zátěží. Synovi svou nelibost nevyjádřila a on nikdy nepochopil, jak moc jeho čin matčino srdce ranil.
Vždyť Maria do jeho výchovy vložila srdce i duši a on ji na stará kolena ani nenavštívil. Když jí o měsíc později zavolala snacha a požádala ji, aby jí na víkend pohlídala vnoučata, aby mohla s manželem odjet na svatbu svých přátel, odmítla. Už měla dost toho, že si na ni vzpomněli, jen když něco potřebovali.
