“Když tchyně odepřela Michalovi 8 zlotých za cukrovou vatu a donutila ho sníst zbytky po ostatních dětech, bylo po opatření. Když si nás neváží, nebudu si jí vážit ani já. Musela jsem se pomstít. Maminka si tuhle večeři bude pamatovat do konce života.
MONIKA, 29 LET
Když jsem byla ještě malá holka, poslouchala jsem vtipy a historky o protivných tchyních, ale nikdy by mě nenapadlo, že narazím na takovou, která vypadá, jako by byla z těch vtipů přímo vystřižená. Panovačná, nevrlá, sebestředná, líná… Prostě noční můra!
Přivírala jsem oči nad jejími šílenými nápady.
První problémy se objevily už během svatebních příprav. Tchyně měla spoustu, na můj vkus, šílených nápadů, jak by měl obřad vypadat – od holubů létajících ve vzduchu přes pejsky oblečené v oblecích až po fakírské vystoupení s hroznýšem nebo svatbu pod širým nebem u jezera.
Když jsme se rozhodovali o menu, navrhovala jen exotická jídla a na náš návrh podávat bigos se zamračila, jako bychom chtěli hosty pohostit sýrovými sendviči. Jo, zapomněl jsem dodat, že se na svatbu oblékla do bílého. Když jsem ji uviděl v kostele, měl jsem chuť otočit se na podpatku a utéct.
Ale nakonec jsem to překonal. Dokonce jsem se přenesl i přes to, že nám na začátku svatby nedala dárek jako všem ostatním, ale počkala, až se hosté usadí, a pak za doprovodu orchestru přinesla do sálu sadu hrnců a pánví za 200 zlotých.
Věděl jsem, že to s ní bude těžké. Ale nemyslel jsem si, že to bude tak těžké. Můj manžel Piotrek také viděl její chyby, ale nějak mu dělalo potíže se jí postavit. Vychovávala ho sama, protože ji nejdřív opustil manžel, tedy Piotrekův otec, a pak odešli i další partneři.
– ‘Muži se bojí silných žen,’ vtipkovala o nestálých pocitech svých partnerů.
Ale já jsem znala své vlastní. Byli lační po jejích půvabech, protože to byla hezká žena, ale pak s ní nemohli vydržet každodenní život. Kdo by to vydržel?
Například její krása. Vypadat dobře je pro tchyni to nejdůležitější na světě. Chodí na aerobik, do sauny, solária, na pedikúru, manikúru. Za týden absolvuje víc procedur než já za celý život. A vždycky si na ně najde čas.
Není divu, protože nám s dětmi vůbec nepomáhá. Od té doby, co máme dvě – a teď jsou jim čtyři a šest -, si je nikdy nevzala k sobě na noc, nikdy s nimi nezůstala večer. Jediné, co dělá, je, že je jednou za dva tři měsíce vezme na procházku nebo do kina nebo na nějaké hřiště. To je taky dobré, i když jí pak ty malé pořád dávám s velkým strachem – zapomene je, neztratí je?
Doma taky nic nedělá. Proto má na tyhle procedury čas. Na které si mimochodem často půjčuje peníze od nás.
– ‘Půjčte si dvacet zlotých na solárium, protože jsem je zapomněla vybrat z bankomatu,’ říká Piotrovi. – Nebo víš co, dej mi třicet, protože nevím, jak dlouho budu sedět,’ dodává, když manžel vytáhne peněženku.
Sám má vždycky málo peněz, protože pořád mění zaměstnání. Proč? No protože ji pravidelně propouštějí. Ale není divu, když se klidně dva dny neukáže v práci, aniž by uvedla důvod.
Ale nejvíc mě štve, že se k našemu domu chová jako k bezplatné jídelně. Několikrát týdně se u nás zastaví na jídlo. Protože nedělá něco tak přízemního, jako je vaření. Dokonce i když ji pozveme na Vánoce, připravíme s mámou spoustu jídla a ona přinese dva džusy a kilo banánů.
A pořád jenom mluví o sobě. Myslím, že se mnou mluví jen proto, aby si mě dobírala, například že bych mohla zapracovat na břiše, protože mi po dětech zůstaly faldíky.
Jo, a má ještě jednu velmi nepříjemnou vlastnost – ke všemu, co s manželem vlastníme, se chová, jako by to byl jen jeho majetek. “Jeli jsme tam Petrovým autem”, “Petře, nechala jsem si u tebe v bytě kabelku”. Drobnost, ale bolí to. Bolí mě i to, že když nás přejede, nikdy po sobě neuklidí. Ale vždycky nezapomene dodat, že by ráda uklidila, právě si nechala udělat nehty.
Takže sami vidíte, že to s ní nemám jednoduché. Doposud jsem se s ní ale nějak dokázala smířit. Ale jedna situace mě nedávno přiměla ztratit trpělivost.
A bylo to takto
Moje tchyně nabídla, že vezme našeho syna Michaela do cirkusu. Chystala se tam se dvěma dcerami svého současného partnera. Naše dcera musela zůstat doma, protože měla horečku.
Tak šli všichni čtyři – ona, můj syn a ty dvě holky. Vrátili se asi po třech hodinách, syn velmi spokojený a tchyně unavená jako čert. Holky dala domů dřív. Malá šla k němu a ona se rozplácla na židli a těžce vzdychla.
– Matka jednoho dítěte, jak je to všechno únavné. Jak to takhle zvládáte každý den…? – pozastavila se na chvíli nad svým hlasem a já si myslela, že konečně přišel čas, kdy chce opravdu mluvit, protože obvykle se omezovala na monology. Ale ne. Rychle se vzpamatovala a pokračovala ve stížnostech.
– A jak je všechno drahé! Svatá prostoto! Vstupenky ještě chápu. Dvacet zlotých za každé dítě. Dobře, jdeš se dívat, zaplatíš. Ale ty drobnosti uvnitř, ty suvenýry. A cukrová vata? Osm zlotých za kus. To je moc. Nenechám se podvést. Koupila jsem holkám každé jednu a Michael snědl, co nesnědly…
Tentokrát bylo opatření přehnané!
Myslel jsem, že prasknu vzteky, že ji prostě uškrtím. Naštěstí byl naštvaný i Petr, protože to ze mě trochu vytáhlo vzduch.
– Mami, víš co? Měla jsi promluvit, já bych ti ty peníze dala! – řekl můj muž a nuceně se držel, aby na matku nekřičel.
– Synu, tady nejde o peníze… – odpověděla klidně.
– O co jde? – Vložila jsem se do toho, rozzlobená jako vosa.
– Jak to myslíš, o co jde, Monis… Jde o zásady.
Nic jsem jí na to neřekl, ale říkal jsem si, že tohle je konec dobré věci. Že už nebudu snášet její humor jen proto, že je matkou mého muže. Když ona nebude respektovat nás, nebudu respektovat ani já ji.
Na rovinu řečeno, rozhodla jsem se, že se jí při první příležitosti pomstím. A ta příležitost přišla rychle. Koneckonců moje “drahá” tchyně se pravidelně stavovala na obědy, takže jsme nemuseli dlouho čekat.
Myslím, že to bylo v sobotu, takže se tchyně vracela z fitka a samozřejmě se cestou zastavila. Jako obvykle otevřela dveře klíčem, aniž by zazvonila. Už to mě naštvalo. Chvíli bloumala po velkém pokoji, nad něčím se rozčilovala, šla k dětem předstírat starostlivou babičku a pak se vrátila do kuchyně.
– Co se děje? Už jste všichni hotovi s večeří?
– Ano,” odpověděla jsem stručně a pevně v naději, že mě nechá na pokoji.
– Nezbylo nic pro tchyni, která má po cvičení hlad?
– Ne, ona to všechno sní… I když, víte, myslím, že mám ještě něco jiného. Hned ti to dám, jen si umyj ruce,” vypálila jsem, když mi v hlavě vytanul krutý nápad.
– Ach, jak se o mě staráš. Já jdu a ty mi to aplikuj,” zachechtala se a odletěla do koupelny.
A já jí pak připravila jídlo. Z našich talířů jsem na jeden nasypal zbytky jídla a udělal hromádky. Hromádku brambor, hromádku špenátu, který batolata nesnědla, a zbytek guláše.
Už jsem se chystala položit talíř na stůl, ale pak jsem si vzpomněla, že jsem část masa a omáčky dala stranou pro našeho psa do jeho misky. Valuš se k němu chystal večer. Bez dlouhého přemýšlení jsem celou jeho porci z misky – kterou před čtrnácti dny mnohokrát vylízal a umyl – vyklopila tchyni na talíř.
Dala jsem to všechno na chvíli do mikrovlnné trouby a pak jsem to naservírovala tchyni.
– Panečku, to byla ale velká porce! – vykřikla nadšením.
– Ať se maminka nají, na tyhle cviky musí mít maminka spoustu sil.
– Rozmazluješ mě – usmála se jako obvykle neupřímně.
– Ani maminka neví, jak… – opětovala jsem úsměv.
Pustila se do jídla a já s úsměvem přilepeným na tváři umývala nádobí. Proč dělat hádky, zlobit se na tchyni?
Zvlášť když jsem to já, kdo ji pravidelně krmí. “Kdo ví, co jí dám na talíř zítra.” A tak jsem se rozhodla, že jí to dám. – Přemýšlela jsem a fantazírovala o možných variantách.
