“Možná mám slabošskou sestru. Možná se ke mně celá rodina chová jako k pátému kolu u vozu. Ale to nemůžu ovlivnit. Jediné, o čem můžu rozhodnout, je, jak se můj život vyvine. Nedovolím, aby mi někdo přistřihl křídla.”
MARTA, 30 LET
Můj život se vždycky odehrával ve stínu mé sestry Anky. Od malička ji naše rodina vždycky chránila jako vzácný poklad, schovaný pod stínítkem. Zdálo se, že vždycky dostane, co chce, zatímco já musím bojovat o každou maličkost.
Tak tomu bylo i po smrti naší babičky. Postihla mě obrovská křivda a jako obvykle z toho vyšel nejlépe z rodiny tenhle chcípák.
Anka vždycky dostala to nejlepší.
Když si vzpomenu na naše dětství, jasně vidím, jak byla moje sestra Anka postavena téměř na piedestal, zatímco já jsem stála ve stínu, nepovšimnutá a nedoceněná. Celá rodina s ní zacházela jako s křehkým krystalem, který se nedá poškodit, zatímco já jsem si musela poradit sama, bez jakýchkoli zvláštních privilegií.
Anka vždycky dostala to nejlepší, ať už to potřebovala, nebo ne. Nejnovější hračky, nejmódnější oblečení, a dokonce jí sponzorovali zimní lyžařský zájezd, o kterém jsem vždycky snila. Cítila jsem nedostatek přijetí a lásky a nedokázala jsem se s ní ztotožnit. Vzpomínám si na náš rozhovor, když jsme byly ještě děti.
– Dostala jsem panenku! Dostala jsem panenku! – Anka se mi chlubila.
– Nic jsem nedostal – jen jsem zavrčel.
– Možná ses nezeptal dost, moc potichu? Měsíc jsem mámu otravoval a ona nakonec podlehla. Kromě toho si nestěžuj, protože před pár měsíci jsi dostal knížku, pamatuješ? A já tehdy nedostala nic.
– Možná proto, že jsi byl s tátou na výletě a prostě jsi tam nebyl.
– Možná to tak bylo. Ale panenko, Marto, podívej, jak je krásná! – Sestra si vůbec nevšimla, jak je privilegovaná, navíc mě úplně ignorovala.
Na druhou stranu, není divu. Neměla srovnávací perspektivu, a kromě toho jí bylo teprve deset let. Problém byl, že se to nezměnilo ani později.
Jak jsme dospívali, tato nerovnost mezi námi byla ještě zřetelnější. Já jsem byla “černá ovce”, zatímco mladší Andulka byla milovaným mazlíčkem celé rodiny. Jako teenagerka a pak jako mladá dospělá nikdy nezažila, jaké to je být zodpovědná za svá rozhodnutí a tvrdě pracovat. V té době jsem měla úplně jiný pohled na život a chtěla jsem si na všechno vydělat sama. Abych získala vytouženou nezávislost.
Problém je v tom, že když je člověk mladý, je velmi těžké se postavit na vlastní nohy a často potřebuje pomoc rodiny. A Anka se na ni mohla spolehnout a já… no.
Ani se nemusela snažit v prvních letech dospělosti, protože její rodina byla vždy připravena nabídnout jí finanční nebo jinou podporu. Já jsem naopak musel bojovat s realitou, vydělávat na své výdaje a někdy počítat každou korunu.
Rodina pro ni neustále hledala výmluvy.
V devatenácti letech se Anka díky známostem dostala na prestižní univerzitu. Přesto její výsledky nebyly nijak ohromující. Přesto pro ni rodina neustále hledala výmluvy.
Byla jsem černá ovce rodiny
– Je schopná, jen se jí nechce,” štěbetala maminka při odpoledním čaji se sestrou. Zaslechla jsem ten rozhovor: “Ale časem se vzpamatuje a půjde jí to dobře.
– Někteří lidé potřebují pomoc, ale jakmile ji dostanou, daří se jim dobře. Neboj se, Danuško, Anka studium dokončí – ujišťovala mě teta.
– Ale vidíš, protože Marta… Nějak se jí daří lépe. Divím se, že jsme ji ještě nemuseli poučovat, a to jsem si vždycky myslela, že to ona bude mít s učením větší problémy.
Samozřejmě mě mrzelo, když jsem takové věci slyšel. Protože abych se dostal na svou vysněnou univerzitu, musel jsem mít výborné známky a získat stipendium. Nikdo mě na univerzitu nepřijal “na oko” nebo proto, že jsem měla “záda”. A co ona? Celoživotní huhňání, věčný život pod stínítkem!
Ale aspoň jsem na sebe byla pyšná a mohla jsem se beze strachu podívat do zrcadla. Protože jsem si všechno zasloužila sama.
Bylo to jako blesk z čistého nebe
Po několika letech jsem úspěšně dokončila studium financí a účetnictví. Mohla jsem nastoupit do vysněné práce ve své profesi a konečně vydělávat slušné peníze. Také jsem hodně riskovala, když jsem si vzala na úvěr garsonku a splátky jsem platila sama.
V té době moje sestra přerušila studium a šla do první lepší práce, aniž by měla nějaký životní plán. Bez titulu a bez ambicí nemohla doufat ve vyšší plat ani ve stabilní budoucnost. Bydlela v pronajatém bytě, na který jí musela přispívat matka, takže byla ještě línější.
A pak přišla zpráva, že Anka je těhotná s chlapem, kterého náhodou potkala. Ta zpráva byla jako blesk z čistého nebe. Rodina byla zdrcená, ale sestra se zdála být naprosto klidná. Dál žila svůj bezstarostný život, aniž by chápala důsledky svých rozhodnutí.
Mezitím naši rodinu zasáhla tragédie. Zemřela naše milovaná babička. Museli jsme se vyrovnat s bolestí ze ztráty, a to jen zvýšilo naše citové napětí. I v tomto smutném období však rodiče Anku stále upřednostňovali.
Bez ohledu na mé snahy rodina rozhodla, že babiččin byt připadne Ance, protože… už mám vlastní nemovitost. A další nemovitost je prý pro mě zbytečná! To, že jsem si všechno pořídil sám a teď musím splácet závazek ze svého současného platu, se vůbec nepočítalo. Měla jsem pocit, že mé úspěchy jsou ignorovány a znevažovány.
Bylo to, jako by mě někdo tlačil ke zdi.
– Martuś, dcero, protože jde o to, že Anka nemá byt a ty ano. Jak můžeš být tak sobecká a nemyslet na svou jedinou sestru… – stěžovala si mi matka, když jsem svůj nesouhlas vyslovila nahlas, před celou rodinou a před Ankou.
– Mami, ale to není fér! Proč si dokáže zařídit celý život, i když nedokáže ani dostudovat nebo si najít slušnou práci! A nějak má pořád všechno: peníze, ojeté auto a teď i byt po babičce. Vidíte, jak je to nespravedlivé! – Už jsem nemohla přestat plakat.
– Ale ty máš kde bydlet a ona ne. – Máma to popírala.
– Můj byt je na dluh! Nedostala jsem nic zadarmo! – Křičela jsem v slzách, zprvu jsem nebyla schopná přijmout tu do očí bijící nespravedlnost.
– Dramatizuješ to. Vždycky jsi na ni žárlil.
Po chvíli jsem měl dost dalších podobných rozhovorů, vedených v podobném tónu. Anka byla vždycky vykreslována jako chudák oběť. Já jsem měla být ta vynalézavá sestra, která si poradí sama a bude mít byt. Neměla jsem však sílu se dál hádat. Bylo to jako beranidlo.
Navzdory bolesti a frustraci, kterou jsem cítila, jsem věděla, že se nemohu nechat těmito negativními emocemi ovládnout. Možná mám slabošskou sestru. Možná se ke mně celá rodina chová jako k pátému kolu u vozu. Ale nad tím nemám žádnou kontrolu. Jediné, o čem mohu rozhodnout, je, jak se můj život vyvine. Nedovolím, aby mi někdo přistřihl křídla.
Rozhodla jsem se, že se budu dál profesně rozvíjet a budovat svůj nezávislý život bez ohledu na názory ostatních. Díky těmto zkušenostem jsem teď vyzrálejší a říkám si, že za deset let, až bude moje sestra bydlet ve starém nezrekonstruovaném bytě a hnít v mizerné práci, já už budu mít splacenou nemovitost a koupím si nové větší bydlení.
Postupně budu stoupat po kariérním žebříčku. A možná dokonce začnu podnikat? Vždyť mám tolik skvělých příležitostí. Sám jsem si na ně vydělal. Stačí, když budu chtít! Na to myslím vždycky, když sedím ve svém novém porsche, na které jsem celý život pracoval.
