Před 14 lety jsem odjel do Itálie za prací a stále tam žiji a pracuji. Na zimní prázdniny jsem se vrátil domů, protože 9. ledna jsem měl narozeniny – bylo mi 55 let, a tak jsem je chtěl oslavit s rodinou. Když jsem odjížděl do zahraničí, bylo mému synovi už 19 let a právě nastoupil na univerzitu, takže jsem se rozhodl neztrácet čas a vydělat si nějaké peníze.
Náš dům byl velmi zchátralý a já jsem v té době neměl peníze na jeho rekonstrukci. Vychovávala jsem syna sama, pracovala jsem jako zdravotnice ve zdravotním středisku, takže jsem neměla moc příležitostí k opravám. Možná by tento stav pokračoval i nadále, kdyby jednoho dne nepřišla do mého zdravotního střediska žena, která dlouho žila v Itálii. Nabídla mi, že mi pomůže najít byt a práci, a já se rozhodl tuto příležitost nepromarnit. Moje matka mě podporovala a můj syn už bydlel na ubytovně a bylo mu to jedno.
Tak jsem odjela do ciziny, poslala mámě peníze a ona si za ně postavila nedaleko pěkný dům. Pak jsem zase potřeboval peníze, tak jsem zůstal v Itálii déle. Před dvěma lety mi zemřela maminka a syn mi oznámil, že se chce oženit. Moje snacha se zdá být milá dívka. Nemá příliš bohaté rodiče, takže jsem svatbu financoval z vlastní kapsy, ale nevadí mi to.
Říkal jsem si, že když jsem byl v zahraničí a dům stál prázdný, ať tam bydlí novomanželé. Tak se můj syn stal majitelem, koupil si auto, uklidil dvůr. Když jsem přijel, byl jsem v šoku – všechno se změnilo k nepoznání. Bylo to moc krásné.
Letos v listopadu mi zemřela seniorka, o kterou jsem se starala posledních pět let. Ještě jsem si nenašla novou práci, tak jsem se rozhodla, že se vrátím domů alespoň na Vánoce a pak už to nějak půjde samo. Přijela jsem v listopadu a ty dva měsíce života s dětmi mnou otřásly. Cítila jsem se jako cizí a nechtěná osoba ve vlastním domě. Syn byl od rána do večera v práci a snacha byla na mateřské s miminkem a zůstávala celý den doma. Prakticky neustále mě ignorovala a vyhýbala se mi, ráno mě ani nepozdravila. Zpočátku jsem si myslela, že je to pro ni neobvyklé, že si na mě jen zvyká, ale v den mých narozenin jsem si uvědomila, že tomu tak není.
Narozeniny slavím 9. ledna. Pozval jsem rodiče manželky svého syna a matka mé snachy se mě ptá, kdy zase pojedu do zahraničí. Upřímně jsem odpověděl, že nevím a že možná dokonce zůstanu doma natrvalo. Tím náš rozhovor skončil.
Šla jsem do kuchyně pro jídlo a slyšela, jak se tchyně se snachou baví. Tchyně jí řekla, aby nespěchala s demolicí našeho starého domu, a řekla, že pokud už nepojedu do Itálie, aby mě tam ubytovala. Když jsem to slyšela, málem jsem omdlela. Strávila jsem tolik let v cizí zemi, abych si vydělala na vlastní dům, a moje děti mě z něj vyhodí, do starého, rozpadajícího se domu. Nevím, co mám dělat dál.
Mám odjet do Itálie a vydělat si peníze na nový dům, nebo mám říct jasně, že jsem tady doma?
