Celý život jsem žila s babičkou, která mě vychovávala. Matka mě porodila v mladém věku a porod nepřežila, otce jsem nikdy nepoznal a nic o něm nevěděl. Babička mi o něm nikdy nevyprávěla. Žil jsem s babičkou a jejím synem, strýcem Christopherem, který byl o dvanáct let starší než já.
Zpočátku naše vztahy nebyly příliš dobré, strýc si mě téměř nevšímal. Když mi bylo devatenáct, strýc se rozhodl oženit. Babičce se jeho vyvolená hned nelíbila – Maryla byla o devět let starší než on a měla dvě děti. Babička se mu to snažila rozmluvit, ale nedokázala ho zastavit.
Po hádce s babičkou strýc nechal klíče a odešel z domu a dlouho jsme o něm potom neslyšeli. Brzy jsem nastoupil na univerzitu. Studovala jsem a pracovala a pomáhala babičce. Pak jsem se přestěhovala do matčina bytu a začala ho zařizovat.
Zároveň jsem pracovala, platila babičce účty, nakupovala a celkově se o ni starala. Babička měla o svého syna neustálé obavy. Tajně se vyptávala jeho přátel, kde je a co se s ním děje. Všechno s ním bylo v pořádku. Když bylo strýci čtyřicet, najednou se vrátil domů se stejným kufrem, jaký si tehdy vzal.
Babička se ho samozřejmě ujala. Strýc neměl vlastní děti, vychovával cizí děti, a když vyrostly, otce už nepotřebovaly. Teď strýc žije s babičkou – samozřejmě se o ni stará, ale o mě ne. Náš vztah se nikdy nezlepšil, drží si mě v podstatě bezdůvodně na distanc.
Jednou babička sepsala závěť a napsala tam mě jako jediného dědice svého domu, Kryštof se o tom dozvěděl a požaduje, aby mě jeho matka vyškrtla. Vidím, že babičku to mrzí, protože nerada hází slova do větru… Nevím, co mám dělat. Každý den slyším jen strýcovy požadavky. Mám to nechat být a odejít?
