V šesti letech jsem se stal sirotkem. Pamatuji si všechno: jak matka křičela, jak se shromáždili sousedé a plakali, jak matčin hlas náhle utichl… Matka zemřela při porodu, když rodila svou třetí dceru. Proč nezavolali lékaře a neodvezli maminku do nemocnice? Pořád to nedokážu pochopit. Proč? Doteď nevím, jestli to mělo nějaký důvod. Maminka zemřela, zůstaly jsme tu my dvě a malá novorozená Olenka.
Otec byl po matčině smrti zmatený, neměli jsme poblíž žádné příbuzné, všichni žili na druhém konci země. Neměl nikoho, kdo by mu pomohl přijmout situaci, v níž se ocitl. Sám, se třemi dětmi, včetně novorozence.
Sousedé otci radili, aby si rychle hledal novou ženu. Od matčina pohřbu neuplynul ani týden a otec si hledal novou nevěstu.
Lidé mu naznačovali, aby se pokusil učitelku, kterou považovali za dobrou ženu, blíže poznat. Jeho otec se tam vydal a setkal se s velkou přízní. Zřejmě se jí líbil, protože se mohla líbit i jemu: mladá, vysoká, pohledná, s očima černýma jako cikánka.
Každopádně otec přijel večer se svou novou nevěstou.
– A já ti přivedl novou matku!
Byla jsem tak podrážděná, zahořklá, ne rozumem, ale svým dětským srdcem jsem cítila, že je něco špatně. Všechno v domě ještě vonělo po mámě. Pořád jsme chodily v šatech ušitých a vypraných jejíma rukama a on už nám našel novou mámu. Teď, po letech, ho dokážu pochopit, ale tehdy jsem nenáviděla jeho i svou snoubenku. Nevím, co si o nás ta žena myslela, ale přišla k nám domů a objímala svého otce. Oba byli trochu opilí.
– Když mě požádáš, zůstanu,” řekla otci, na což jsem vybuchl.
– Ona není naše matka. Naše matka je mrtvá. Neptej se jí!
Sestra se rozplakala a já, jako starší, jsem jí odpověděla.
– Ty nejsi naše máma. Jsi cizí člověk!
– Podívej, jak jsi upovídaná! Takže s tebou nezůstanu. – Řekla otci.
Učitelka vyšla ze dveří, otec ji chtěl následovat. Najednou na samém prahu nějak ztuhl, nešel. Stál se sklopenou hlavou, pak se otočil, přišel k nám, objal nás a začal hlasitě plakat a my s ním. I malá Olenka v postýlce se rozplakala. My jsme oplakávali matku a otec svou milovanou ženu, ale v našich slzách bylo víc smutku než v otcových. Sirotčí slzy jsou na celém světě stejné a touha po rodné matce je ve všech jazycích stejná. Poprvé a naposledy v životě jsem viděl svého otce plakat.
Otec s námi žil ještě dva týdny, pracoval na pile, jejich brigáda jezdila do vzdálenějších krajů na těžbu dřeva. Jiná práce v naší vesnici nebyla. Otec oslovil souseda, aby nás navštívil, nechal nám peníze na živobytí a odešel.
Zůstali jsme sami. Sousedka nám přišla uvařit a vrátila se ke své práci. Byli jsme sami celé dny, někdy hladoví, promrzlí a vystrašení.
Vesničané začali přemýšlet, jak nám pomoci. Potřebovali jsme ženu, která by se o nás postarala. Ne tu první, ale takovou, která by se uměla postarat o cizí děti, jako by byly její vlastní. Kde takovou najít?
Odposloucháváním sousedských rozhovorů jsme zjistili, že jedna ze sousedek má v širší rodině ženu, kterou manžel opustil, protože nemohla mít děti. Nebo měla, ale zemřela a Bůh jí další děti nedal, nikdo vlastně nevěděl, jaká je pravda. Zjistili jsme si její adresu a rozhodli se jí napsat dopis. Zřejmě ji v tom dopise něco zaujalo, protože nám zavolala ( myslím tím její tetu Martu, a ta nám zavolala zpátky).
Otec byl ještě pryč, když za námi Zosia brzy ráno přišla. Vešla do domu tak tiše, že jsme ji neslyšeli. Když jsem se probudila, uslyšela jsem v domě kroky. Chodila stejně jako matka, v kuchyni chrastilo nádobí a domem se linula vůně palačinek!
Se sestrou jsme potichu začaly nahlížet skulinou. Zosia tiše uklízela: myla nádobí, podlahu. Nakonec něco zaslechla a uvědomila si, že jsme vzhůru.
– No tak, blondýnky, jdeme jíst!
Měly jsme radost, že nás nazvala blondýnkami. Já a moje sestra jsme světlovlasé a modrooké – po mamince.
Sebraly jsme odvahu a vyšly z místnosti.
– Posaďte se ke stolu!
Nemusela se ptát dvakrát. Snědli jsme palačinky a pocítili důvěru v tuto ženu.
– Jmenuji se teta Zosia. Říkejte mi tak, prosím.
Pak nám teta Zosia všechno umyla a odešla. Čekali jsme na další den: přišla! Dům se pod jejíma rukama změnil. Zase byl čistý a uklizený jako u maminky. Uplynuly tři týdny a otec se stále nevracel. Teta Zosia se o nás báječně starala. lepší už to být nemohlo. Nedovolila nám však, abychom se k ní příliš přiblížili, protože nechtěla, abychom se na ni upnuli. Zvlášť Wandzia na ní lpěla, byly jí tehdy tři roky. Byla jsem opatrná. Teta Zosia byla přísná a vážná. Neusmívala se na nás. Naše matka byla veselá, zpívala písničky, ráda tančila.
– Tvůj otec přijede ze služební cesty a pravděpodobně mě vyhodí. Jaký je?
Rozpačitě jsem začal otce chválit a málem jsem všechno zkazil.
– Je dobrý! Takhle skromný! Opije se a jde rovnou spát!
Teta Zosia se okamžitě cítila znepokojená:
– Pije často?
– Často! – odpověděla mladší sestra a já jsem do ní začala šťouchat nohou pod stolem a řekla jsem:
– Ne, jen o Vánocích.
Teta Zosia ten večer uklidněná odešla a otec se vrátil nedlouho po jejím odchodu. Vešel do domu, rozhlédl se a překvapeně řekl:
– Myslel jsem, že jste tady v nesnázích a žijete si jako princezny!
Všechno jsme mu co nejpodrobněji vylíčili. Otec se posadil, zamyslel se a pak řekl:
– Dobře, půjdu se podívat na tu novou paní. Jaká je?
– Krásná – řekla spěšně Vanda – smaží palačinky a vypráví pohádky.
Když si na to všechno vzpomenu, vždycky se usměju. Zosia, no, v žádném případě, podle žádných měřítek, by se nedala nazvat krásnou. Hubená, malá, povadlá, krásná samozřejmě nebyla, ale děti se na to dívají jinak. Nebo jsou snad jediné, kdo chápe, v čem spočívá lidská krása?
Otec se zasmál, oblékl se a šel k tetě Martě, která bydlela nedaleko.
Druhý den k nám otec přivedl Zosiu sám. Ráno jsem vstal brzy, podíval se dolů, Zosia nesměle chodila po domě, jako by se něčeho bála.
Řekl jsem Vandě:
– Ať je Zosia naší matkou, je dobrá!
Vanda a já jsme křičely silným hlasem:
– Maminka, maminka přišla!
Tatínek a Zosia šli společně pro Olenku. Právě pro ni se Zosia stala skutečnou matkou. Ola maminku nikdy nepoznala, Vanda si ji nepamatovala. Já si ji pamatuji celý život. A otec si ji pamatuje. Jednou jsem slyšela, jak se otec dívá na maminčinu fotku a tiše říká:
– Proč jsi odešla tak brzy? Odešla jsi a vzala jsi s sebou všechnu mou radost.
Krátkou dobu jsem žila s otcem a nevlastní matkou. V naší vesnici nebyla žádná velká škola, a tak jsem se od čtvrté třídy učila ve městě a bydlela na internátě. Po sedmé třídě jsem chodil na technickou školu. Snažil jsem se odejít z domova co nejdříve, i když jsem sám nevěděl proč. Sofie mi nikdy neublížila slovem ani skutkem, chovala se jako moje rodina, a přesto jsem ji nepřijal do konce…..
Jsem nevděčná, nebo co?
Nemyslím si, že jsem si povolání porodní asistentky vybrala náhodou. Nemohu se vrátit v čase a zachránit svou matku, ale zachráním jinou.
