“Moje matka opustila Polsko, když mi byly tři roky. Několik let s námi vůbec nemluvila. Nevěděli jsme, kde je a co dělá. Měla bohatého manžela, žili v přepychu, jezdili na výlety po celém světě. Nechtělo se jim brát si na starost dítě.”
Vrhla jsem se do kuchyně plné skřivanů.
– Dostala jsem se dovnitř! – Zavýskla jsem radostí. – Dostala jsem se dovnitř, babičko.
Najednou jsem se postavila. Babička Krysia něco vařila v kuchyni a u stolu seděl… No, nikdo jiný než moje máma. I když jsem ji znala jen z fotek, nepochybovala jsem – byla to ona.
Moje matka opustila Polsko, když mi byly pouhé tři roky. Zůstal jsem u babičky, protože jsem nikdy nepoznal svého otce. Maminka s námi několik let vůbec nemluvila. Nevěděli jsme, kde je a co dělá. Jen občas nám poslala nějaký balíček.
Až před několika lety nám zavolala, že se bude vdávat. Vzpomínám si, jak se tehdy babička bála, že si mě máma vezme k sobě. No, v té době bych s ní asi stejně šla, bez jediného slova námitek. Ona si mě však nehodlala vzít vůbec. Měla bohatého manžela, žili v přepychu, jezdili na výlety po světě. Netoužili vzít si na hlavu dítě.
A teď u nás v kuchyni seděla máma. “Proč přišla? Co chce?” – V hlavě se mi honily různé myšlenky. “Vždyť teď už je na všechno pozdě. Byla pro mě cizí.”
– Ahoj, dcero,” slyšela jsem její hlas, ale jakoby přes sklo.
Stále jsem stál na prahu a nemohl jsem se pohnout ani se ozvat.
– Dobré ráno, madam,” vypravila jsem ze sebe nakonec.
– No tak, Susan, vždyť víš, kdo jsem. Tvoje matka.
– Tvoje máma? – Zachrčela jsem. Cítila jsem, jak ve mně začíná narůstat vztek. – Jen tak, po tolika letech, sem přijdeš a řekneš, že jsi máma? Matka je se svým dítětem každý den, a já tě neznám. Kdokoli by mohl říct, že je moje máma.
– Susie,” řekla babička Krysia tiše.
– Moje máma byla celé ty roky babička Krysia, ne ty! – Vykřikla jsem, otočila se a vyběhla ven. – Doufám, že tu nebudeš, až se vrátím,” zavolala jsem, aniž bych se otočila.
Za sebou jsem slyšela babiččin tlumený hlas, asi mě volala, ale já se nehodlala vrátit. Utíkala jsem za Goškou, svou kamarádkou, a seděla jsem s ní až do pozdního večera.
– Zuzko, ona nezmizí, vysvětlila mi tiše Malgosia. – Měla by ses vrátit a zjistit, proč přišla.
– Mě to nezajímá. Nemám chuť s ní mluvit. Babička by ji měla vyhodit ze dveří.
– To ale neudělá, je to přece její dcera,” odpověděla kamarádka.
Matka se chovala, jako by ničemu nerozuměla.
Když jsem se objevil doma, matka už spala. Bohužel nezmizela. Zato babička na mě čekala v kuchyni a smutně seděla nad sklenicí čaje.
– Babička – sedla jsem si naproti ní – nevěděla jsem, co mám říct.
V duchu jsem jí zazlívala, že matku nevyhodila ze dveří, jakmile do nich vstoupila. Na druhou stranu jsem chápala, že je to její dcera. Že se babičce nejspíš taky stýskalo. Stejně jako mně.
– ‘Promluv si s mámou, Susanno,’ požádala ji. – Prostě si s ní promluvit.
– Proč přišla? – Zeptala jsem se vztekle.
– Všechno ti řekne sama.
– Ale řekla ti to.
– Řekla – přikývla.
Znala jsem babičku dost dobře na to, abych viděla, že si dělá starosti. Chtěla jsem vědět, proč matka přijela, ale neměla jsem svědomí, abych babičku trápila. Pokud o tom nechtěla mluvit, tak těžko.
Druhý den jsem rychle zjistila, o co jde. Nechtěla jsem o tom ani slyšet.
– Ne – řekl jsem rozhodně.
– Ale proč? – Matka byla mým odmítnutím opravdu překvapená.
Nic nechápala, myslela si, že je všechno v pořádku.
– Já nepojedu – opakovala jsem. – Nechci s tebou žít.
– Ale vysvětli mi proč? – Slyšel jsem to znovu. – Tam bys měl větší šanci.
– K čemu? – Vykřikl jsem. – Jaké šance? Přijdeš sem po tolika letech a řekneš: ‘Vezmu tě do Francie’. Teď? Teď už je na všechno pozdě! – Myslím, že chtěla něco říct, protože otevřela ústa, ale nedovolil jsem si ji přerušit. – Čekala jsem na tebe mnoho let, chyběl jsi mi. A co jsi udělala? Poslal jsi sem tam nějaký balíček, nic víc. Vzal jsi mě aspoň jednou na dovolenou? Ne. Pozval jsi mě k sobě? Ne. Tak co chceš teď? Protože já nevím. Nerozumím tomu.
Máma dlouho mlčela. Já taky. Čekala jsem, co řekne.
– Chtěla bych… – promluvila konečně – pokusit se napravit, co jsem udělala špatně, nějak nás sblížit, pocítit, že mám dceru.
– Děláš si ze mě srandu? – Hlasitě jsem se rozesmála. – Teď? Teď už je na to všechno pozdě – zopakovala jsem. – Mám svůj vlastní život. Mám tady přítele, kterého miluju. Tady mám univerzitu, na kterou jsem se právě dostala. A tady mám babičku, která mě vychovala. A kterou nehodlám opustit. Stejně jako ty opustíš mě,” dodala jsem tišším hlasem.
– Přemýšlej o tom, Zuzano – požádala mě máma.
– Nebudu o ničem přemýšlet, protože nemám o čem,” řekla jsem pevně. – Já s tebou nikam nepůjdu.
Večer jsem slyšela, jak se matka snaží přemluvit babičku, aby se mnou mluvila. Vím, že není hezké odposlouchávat, ale v tomto případě jsem to dělala a neměla jsem výčitky svědomí.
– ‘Zkus ji nějak přesvědčit, mami,’ požádala matka babičku. – Třeba se ti to podaří. Má tě moc ráda.
– Ano,” přikývla babička klidně. – A já ji miluji. Proto vůbec nechci, aby odešla.
– Ale bude se jí tam žít lépe.
– Ani tady jí nic nechybí. Každopádně se mi zdá, že jste o tom měli přemýšlet dřív.
– Já vím, já vím,” přerušila ji matka. – Zuza už mi řekla, že dnes je na všechno pozdě. Ale myslím, že vždycky se můžeš pokusit chyby napravit.
– Můžeš – souhlasila babička. – Jen si nejsem jistá, jestli je to správná cesta.
Možná kdyby mi dala víc času.
Ještě o něčem tiše mluvili, ale já už jsem je neposlouchala. Vyšla jsem na zahradu a posadila se na lavičku. Cítila jsem se zmatená, dezorientovaná. Nebyla pravda, že mi matka nechyběla. Chyběla mi celý život.
Vždycky jsem si myslela, že kdybych byla sirotek, bylo by to pro mě jednodušší. A ano, věděla jsem, že moje matka žije někde tam venku, žije si svůj život, je… A prostě mě nechce, nepotřebuje mě. Co se stalo teď, že mě najednou potřebuje?
Vlastně jsem ji chtěl poznat, vědět, jaká je, o čem sní, co má ráda. Chtěl jsem jí říct o sobě, svěřit se jí s mnoha věcmi. Ale na druhou stranu jsem jí nemohl jen tak odpustit, zapomenout, že mě opustila.
Nemohl jsem si sbalit kufr a odjet, nechat za sebou celý svůj život. Nemohl jsem opustit Igora, Małgosiu. A především jsem nemohla opustit babičku, ta by to beze mě nezvládla. A mě by sžíral stesk a výčitky svědomí. Večer jsem se sešla s Gosiou.
– Co budeš dělat teď? – Zeptala se, když jsem jí všechno vylíčil.
– Nic – pokrčil jsem rameny.
– Přišla a odejde.
– Určitě nechceš jet do Francie? – Gośka se rozběhl.
– Nechci – zavrtěl jsem rezolutně hlavou. – Kdybychom se viděli, kdyby mě pozvala na dovolenou, bylo by všechno jinak. A tak… – zaváhal jsem. – Asi jí prostě nevěřím – dokončil jsem po chvíli. – Navíc babičku nenechám samotnou. To neudělám, Goško.
Stále jsem čekala na rozhovor s babičkou. Věděla jsem, že když ji o to matka požádala, bude se mnou chtít mluvit. Nevěděla jsem ale, jestli mě bude přesvědčovat, abych odešla, nebo naopak. Nebo by možná řekla, jak to udělala: “Musíš se rozhodnout sama, Susannah”. Předpokládala jsem, že se tak stane. Nemýlila jsem se.
– Musíš se rozhodnout sama, Susannah,” řekla babička.
– Já už jsem se rozhodla, babičko – odpověděla jsem. – Nikam nepůjdu, nikam neodejdu. Neopustím tě, babičko.
– Jsi si jistá, že toho nebudeš litovat? – zněla otázka.
Nevěděla jsem, jestli toho nebudu litovat, jak jsem to měla vědět. Nehodlal jsem to však říct.
– Jsem si jistá,” řekla jsem.
– Nechtěl jsem odejít.
Maminka zůstala ještě týden
Domnívala jsem se, že kdyby jí na kontaktu se mnou záleželo víc, zůstala by celé léto. Pak bychom měli čas se trochu poznat. Když jsem jí to řekla, její odpověď byla, že bohužel nemůže zůstat déle. Zřejmě byl opět někdo tam ve Francii důležitější než já.
– Kdyby sis to rozmyslela, drahá, zavolej mi, řekla mi matka, když se loučila.
Přikývla jsem, ale věděla jsem, že si to nerozmyslím. Alespoň ne v dohledné době. A nejspíš nikdy.