– Vezmu si doklady od kočáru. To je pro začátek, pak vám předložím návrh na rozdělení majetku. V bytě samozřejmě zůstat nemůžeš, stejně je pro tebe moc velký. Vyplatím tě, ty si koupíš garsonku nebo pokoj s kuchyní a budeme si kvit.
Rozvod v padesáti letech je jako konec světa, aspoň toho, který jsem znala, pomyslela jsem si pokaždé, když jsem narazila na neviditelný útes. Vlny společenského přílivu se po večerech rozbíjely o pohovku, na které jsem dřepěla a nevěděla, co si počít sama se sebou.
Lidé, které jsem znala dvacet let, mě obratně obcházeli, nanejvýš mi poslali dostatečně nezávazný úsměv, aby mě nenapadlo začít rozhovor. S údivem jsem tento jev sledovala. Slyšela jsem, že se to stává, když se pár rozejde a přátelé jsou vzájemní, ale nevěřila jsem tomu. Nyní jsem měl možnost se o platnosti tohoto tvrzení přesvědčit na vlastní oči.
Od nepaměti jsem slavila Dominikovy narozeniny a bavila se na večírku, který pořádali se Sylvií, mou kamarádkou. Problém byl v tom, že Charles, můj bývalý manžel, s tím klenotníkem pracoval a také se s ním přátelil. Takže volba byla jasná, on byl pozvaný, já ne.
Jen jsem o tom nevěděla a myslela jsem si, že při takové intimitě jsou formality zbytečné. Když jsem Dominicovi zavolala, abych mu popřála, neměl čas to zvednout, tak jsem se nahrála do hlasové schránky a pak se jako idiot belhala na večírek.
Nejdřív jsem viděla Malvinu, svou mladší nástupkyni. Vypadala bohužel jako milion dolarů, ohlásil bych, že jí vyčistím boty. Masochisticky jsem pohlédl na zrcadlo zabírající půl stěny v předsíni, odpověděla mi zoufalým pohledem zpod rozcuchané ofiny.
– ‘Mohla bys s těmi vlasy něco udělat, ve svém věku o sebe musíš pečovat,’ zhmotnila se za mnou Sylvie.
– Konečně sis mě všimla! Myslela jsem, že jsem se stala neviditelnou – otočila jsem se k ní a mlčky ignorovala tu netaktní poznámku.
– No, víš, není to moje chyba. Dostal jsi nás do nepříjemné situace, Charles s malou a ty jste nehezká kombinace.
– Vážně? Vzhledem k tomu bych měla odejít – přimhouřila jsem oči jako vždycky, když předstírám statečnost, i když se mi chce brečet, a teď jsem to udělala.
– Ale vůbec ne, zůstaň, bude nám tu moc hezky, – zmateně mi Sylvie nakukovala přes rameno do zrcadla.
– Co jsi tam viděla? – Bleskově jsem se rozhlédla.
Objednal si taxi. Pro mě. Pro mě?
Zvědavost mě přemohla; Sylvii jsem znal tak dlouho, že jsem neomylně odhadl, co se stalo. Zřejmě byla v rozpacích, protože ji někdo nepovolaný slyšel, jak se mě snaží odplout.
– Kdo je to? – Vystopoval jsem toho velkého chlapa, který z nás příliš pozdě spustil oči.
Odposlouchával, měl to namalované na šedivými štětinami zarostlém obličeji.
– Je to nějaký námořník, nedávná společenská akvizice, Dominik se nad ním třásl, jako by našel diamant z koruny. Netuším proč, zašeptala Sylvie a na chvíli zapomněla, že se mě chtěla zbavit, abych její elegantní večírek neposkvrnil sprosťárnami.
– ‘Asi by se zlobil, kdybys před ním jako paní domu udělala kompromis tím, že bys vyhodila dlouholetého přítele,’ prohodila jsem, když jsem si vzpomněla, s čím za mnou přišla. – Ale neboj, už jsem na odchodu. Už vás nebudu rušit, nerada bych Charlese a tu jeho Malwinu za něco naštvala.
– Nebuď hloupá, vůbec jsem to tak nemyslela.” Sylwia byla zmatená.
Myslím, že mluvila upřímně, protože nás nikdo nesledoval, vousatý odposlouchávač se odplížil do davu hostů.
– ‘Dominik tě požádal, abys to se mnou vyřešila, což je jedna věc. ‘Musíš vědět, kdy máš slézt z pódia,’ namočila jsem se a nasadila dobrý výraz.
Už mě nezastavila, našla jsem si kabát a vyšla před dům, abych se zchladila z toho šoku. Když přátelé odstřihnou člověka po dvaceti a více letech, ujišťuji vás, že to není žádná brnkačka. Opřel jsem se o studenou zeď domu a počítal dechy, abych se uklidnil. Nadechoval jsem se a vydechoval. Nic nepomáhalo, pořád jsem se cítila, jako bych právě dostala ránu do obličeje.
Nemá smysl stát u zavřených dveří, musíš si objednat taxi, pomyslela jsem si a uvědomila si, že je to druhá zóna, jízdné bude drahé. V panice jsem přemýšlela, kolik hotovosti mám u sebe a jestli to bude stačit. V žádném případě jsem se nehodlala vrátit na večírek a požádat Sylvii o půjčku. Tak hluboko jsem ještě neklesl.
Po příjezdové cestě se přehnala světla auta a zastavila se před brankou. Taxi!
– Už přijelo, uslyšel jsem a zpoza rohu se vynořila podsaditá postava námořníka, čestného hosta pána domu.
– Taxík jsem si neobjednal,” zamumlal jsem, neochotný vidět toho chlápka s postavou medvěda.
Nemám ráda muže, jejichž hlavním atributem je fyzická síla.
– Ne, – souhlasil se mnou zdvořile, – protože jsem si ho objednal.
Postavil se a podíval se dolů, což znamenalo na mě. Nehodlal říct nic dalšího, nebyl to úplně medvěd, ale mumlal.
– ‘Pro dámu,’ řekl stručně a po chvíli přemýšlení dodal: ‘Rád si to vezmu.
Přijal jsem nabídku. Posadili jsme se na zadní sedadlo auta a mlčky cestovali po silnici. Řidič byl jediný, kdo promluvil, ale když se nedočkal žádné odezvy, i jeho to odradilo. Zastavil před mým městským domem. Vytáhl jsem peníze, ale můj spolucestující mě zastavil.
– Jedu dál, nemůžu vás nechat zaplatit za mě,’ řekl rozumně.
Nebyl jsem si jistý, kolik peněz mám u sebe, tak jsem nenastavil, vystoupil a zamával mu na rozloučenou. Do bytu jsem vešla trochu povznesená jeho nezištnou laskavostí a pak jsem na toho malicherného medvěda rychle zapomněla.
K tomu přispěl i Charles, můj, pravda, bývalý manžel. Objevil se druhý den bez varování. Slyšela jsem, jak někdo otáčí klíčem v zámku, a už jsem to věděla.
– Mohl jsi zavolat dřív – pozdravila jsem ho na chodbě.
– Tohle je taky můj byt, ještě jsme se neusadili – řekl lhostejně a vešel do pokoje.
– Říkal jsi, že bude můj, vzal sis pozemek, úspory a auto – cítila jsem tlak v žaludku.
Charles na vlně vděčnosti, že nebráním rozvodu a neviním ho z rozpadu vztahu, slíbil, že mě nepřipraví o střechu nad hlavou. Věděl, že se nemám kam přestěhovat a nemám mu to jak vrátit. Zůstala jsem v našem bytě a on se odstěhoval do Malwiny. Teď si to zřejmě rozmyslel.
Dohoda byla jiná, ty chamtivý hajzle.
– Nebuď děcko, ve svém věku musíš mít víc rozumu,’ řekl a obešel mě, pak otevřel komodu a vytáhl nějaké dokumenty.
– Co to děláš?
– Beru si papíry od vozu. To pro začátek, pak ti udělám návrh na rozdělení majetku. V bytě samozřejmě zůstat nemůžeš, stejně je pro tebe moc velký. Vyplatím tě, ty si koupíš garsonku nebo pokoj s kuchyní a budeme si kvit.
– Karol!
– Cože, Karol? To je dobrá nabídka, lepší si budeš muset vybojovat u soudu.
– Koneckonců víte, že bez právníka se neobejdete, a já na to nemám peníze. Kromě toho jsi mi slíbil, že se nic nezmění, že tu budu pořád bydlet. Tohle je můj domov.
– Nemůžu dodržet slovo, je mi líto, situace se změnila.
– Je tahle situace pojmenovaná po Malwině? Je to ona, kdo chce vyměnit M3 za byt v městském domě? Není to hloupost, škoda, že na můj úkor – prohlásil jsem a sám sebe udivil, jak jsem tvrdý.
Charles na okamžik sklopil zrak, ale nenechal se tím letmým rozpakem vykolejit ze svých plánů.
– Nedělej ze sebe otrapu, jeden by si myslel, že tě hodím pod most.
O moc lepší to nebylo, připravil mě o všechno, po třiceti letech manželství mi nezbylo nic, protože jsem se nedokázala bránit proti hrabivosti Charlese a jeho nové milenky. Rozhodla jsem se však bojovat, zašla jsem si pro právní radu, zjistila jsem, že mám nárok na polovinu pozůstalosti, a když jsem se vrátila domů, zjistila jsem, že mi chybí starožitná komoda a chippendale stůl, které jsem sama našla na trhu se starožitnostmi a dala je k restaurování.
Charles nezahálel, a co jsem měla oznámit policii? Vždyť nábytek patřil také jemu, měla jsem svázané ruce. Upřímně řečeno, zhroutila jsem se; během několika měsíců jsem přišla o manžela, přátele i střechu nad hlavou. Horší už to být nemohlo. Pak se mi ozvala Sylwia. Odmítla jsem hovor, ale volala tak vytrvale, že jsem se zlomila a konečně to zvedla.
– Slyšela jsem, co Charles dělá, a jsem na tvé straně,” řekla znepokojeně.
Srdce ve mně na okamžik roztálo, možná jsem naivní a důvěřivá, ale potřebovala jsem podporu. Rozhodla jsem se jí znovu důvěřovat.
– ‘Musíš se postarat o své záležitosti, a protože potřebuješ peníze, mám pro tebe návrh,’ pokračovala Sylvie. – Přítel hledá pokoj k pronájmu. Je to profesor, viděla jsi ho u nás. Ten s těmi vousy, co odposlouchával.
Že některé věci nejsou v pořádku? E tam!
– To byl ten námořník – protestoval jsem.
– Ukázalo se, že občas plachtí, ale většinou učí fyziku na americké univerzitě. Teď se vrátil, protože mu skončila smlouva a nabídli mu místo vedoucího katedry, kde pracují naši manželé. Tedy tvůj bývalý a můj současný.
Začal jsem chápat Sylviin geniální machiavelistický plán. Jestli se ke mně nastěhuje Karolův budoucí šéf, bude se bát klepnout si na prsty.
– Jsi skvělá,” řekla jsem přesvědčeně. – Jenže bude chtít pan profesor bydlet v pronajatém pokoji? Kde jsi na takový nápad přišel?
– Teď bydlí v hotelu a už toho má dost,’ vysvětlila Sylvie. – Ještě neví, jestli zůstane na venkově, takže si nechce pronajmout byt. ‘Ptal se mě, jestli máš… ehm, chci říct, ptal se mě, jestli někoho znám….
– Ptal se na mě? – Přerušila jsem ji.
– Tak nějak. A taky na tohle… Měla bys jít ke kadeřníkovi a udělat si něco s vlasy.
Chystala jsem se tam, ale nestihla jsem to. Medvěd, tedy Michael, se objevil v mžiku, hned s kufrem. Prohlédl si pokoj, něco souhlasně zamumlal a šel si pro zbytek věcí. Musel jsem uznat, že neztrácel čas zbytečným tlacháním, možná byl v přednáškové místnosti výmluvnější.
Hned po jeho odchodu jsem zaslechl zarachocení klíče v zámku, tentokrát Charles přivedl svou snoubenku, aby si prohlédla budoucí panství. Vešla do ložnice a bezostyšně otevřela skříň.
– Chci se podívat, jestli je dost prostorný,” usmála se oslnivě.
– Myslím, že ano, a jsem tomu rád, protože mám docela dost obleků – Michael vstoupil do bytu tiše, protože musel uhnout z cesty, když uviděl auto mé bývalé. – ‘Všechno jsi to tady báječně zařídila, miláčku, budeme moc šťastní – napůl mě objal a vřele mě políbil prostým polibkem na rty.
Překvapil mě tak, že jsem mu to všechno nechala. Ale co já s tím! Charles z toho pocitu doslova zkameněl! Udělal několik nekoordinovaných pohybů, než se mu podařilo odtrhnout Malvínu od obdivování vnitřku mé skříně. Rozloučil se s profesorem, vyhnul se mi pohledem a zmizel.
Michael se na mě nejistě podíval.
– Nepřehnala jsem to? Viděla jsem takový kousek ve filmu, údajně to zapůsobí na bývalé manžele.
Ujistila jsem ho, že to zahrál perfektně a hodně mi pomohl. Ani jeden z nás se nezmínil o polibku, který podle mě vůbec nebyl předstíraný. No, říká se, že v našem věku už se některé věci nehodí… Ten, kdo to vymyslel, Michaela nezná.
Nějak nečekaně to mezi námi zajiskřilo a já zjistila, že život s medvědem může být velmi vzrušující, a to nejen po intelektuální stránce. Že v “našem” věku? Myslím v jakém věku? Já říkám, že ve šťastném, to stačí.
