Je mi už 75 let, ale vždycky mě to táhlo do mého rodného města, do mého rodného města. Moje děti a vnoučata nemohly pochopit mou touhu.
Když jsem se oženil s Hedvikou, musel jsem odjet za prací do jiného města, protože jsem neměl v rodném městě vlastní dům. Tak jsem odešel do jiného města, našetřil si na byt, přestěhoval rodinu a začali jsme žít na novém místě. Tam jsem měla děti, teď mám vnoučata a pořád jim vyprávím o své malé domovině, o svém dětství. Věděl jsem, že mnoho mých přátel zemřelo, rodiče a dva ze tří bratrů jsem dávno pohřbil.
Rozhodl jsem se, že se vydám za těmi příbuznými a přáteli, kteří v tomto městě zůstali. Přestože mě vnoučata odrazovala, stejně jsem se vydal na cestu vlakem. Nikdo mě samozřejmě nevítal. Po příjezdu jsem byl velmi smutný, srdce se mi sevřelo, když jsem viděl své rodné město. Přespal jsem v hotelu, ráno jsem se rozhodl, že se vydám k bratrovi domů, abych se setkal se svými příbuznými.
Přišlo ráno, zazvonil jsem na interkom a zeptal se, jestli tu bydlí Pawlakovi, bylo mi řečeno, že Nowakowští v domě bydlí už dlouho a Pawlakovi se z bytu odstěhovali před 20 lety. Omluvil jsem se a vydal se směrem k domu svého druhého bratra v naději, že se tam setkám s jeho dětmi.
Zavolal jsem tam a položil stejnou otázku, tentokrát jsem dostal kladnou odpověď. Jakou jsem měl radost, když jsem se dozvěděl, že tam moje rodina žije. Pozvali mě do domu, vešel jsem dovnitř a začali jsme se seznamovat. Ukázalo se, že v domě bydlí moji vzdálení bratranci a sestřenice. Zůstal jsem tam až do rána, povídal si a vzpomínal na staré časy. Přišli i moji přeživší spolužáci, začali jsme nostalgicky vzpomínat a ráno jsem se šťastný a spokojený vrátil domů. Výlet stál za to.
