Už mnoho let jsem vdovec. Sám jsem vychoval dva syny, jejichž matka osiřela, když jednomu bylo dvanáct a druhému patnáct let. Po celou dobu jejich dospívání jsem si musel poradit sám, protože nemám žádnou jinou rodinu. Jakmile oba dokončili školu, doufal jsem, že se konečně osamostatní a já si budu užívat samoty.
Před šesti lety si starší syn přivedl domů přítelkyni a prohlásil:
– Tati, tohle je Marta. Chceme se vzít. Bohužel nebudeme mít kde bydlet. můžeme u tebe nějakou dobu bydlet?
Do té doby kluci obývali jeden pokoj a já druhý. Když přišla Marta, musel jsem se přestěhovat k druhému synovi. Po nějaké době mi začala docházet trpělivost a jemně jsem jim naznačil, že by si měli pronajmout byt.
– Nemáme žádné peníze, snažíme se sehnat peníze na byt, ale Marta je těhotná, takže to bude chvíli trvat. Jsi můj otec, musíš nám pomoct!
Mladší syn Daniel už také začínal být z celé situace unavený. Vadilo mu, že v domě je pořád těsno, hlučno a navíc musí po všech uklízet.
– Kdo nechal nádobí ve dřezu! – Vždyť jsem právě všechno umyl!
– Martho, ukliď po sobě, já jsem dnes ráno uklidila po všech!
Hádky nebraly konce, zejména později, když se narodila Zosia.
A tak to šlo dál. Snažila jsem se vše urovnat, ale upřímně řečeno, sama už jsem z toho všeho byla unavená. Hádky pokračovaly v nejlepším. O odpadky, o hračky, o prádlo, šlo to pořád dál a dál. Mladí se mnou žili už víc než tři roky a stále nic nenasvědčovalo tomu, že by se chystali odejít sami. Na byt téměř nepřispívali, občas dali nějaké peníze, ale jinak se o nic nestarali.
Moje trpělivost byla u konce. Kouzlo skončilo, když jsem ten den přišla z práce a našla Daniela sedět v kuchyni s nějakou dívkou.
-Tati, tohle je Dorota. Bydlí mimo město, ale brzy se budeme brát, takže zatím bude bydlet u nás.
– Kde? – Zeptal jsem se.
– No… tady – zakroužil rukou – …se brzy narodí dítě.
– Chceš bydlet s rodinou v kuchyni? – Zeptala jsem se a snažila se zůstat klidná.
– Když nemáme na vybranou, – odpověděla Dorota a její syn se na mě podíval s výrazem ve tváři, který dával jasně najevo, že bych nejraději skončil v téhle kuchyni.
A nakonec se opatření podařilo prosadit. Nemohl jsem to vydržet, přiznávám se studem.
– Všichni máte měsíc na to, abyste si našli byt.
Rozhořčení nebralo konce. Nebudu ani opakovat, co jsem slyšel od svých synů.
Řekl jsem jim, že jestli si nezačnou něco hledat, byt prodám. Řekl jsem, že už jsem unavený: z hádek, z uklízení po všech, ze starostí, jestli je na všechno dost peněz. Svou povinnost jsem splnila: Vychovala jsem své syny a umožnila jim vzdělání. Teď chci mít klid.
– Už nikdy neuvidíš své vnouče! Vyhazuješ nás z domu, takže ve stáří zůstaneš úplně sám. Nikdo z nás ti nepomůže!
A to se také stalo. Nikdo z nich se mnou nemluví. Ale víte co? Když se za nimi konečně zavřely dveře, stal jsem se tím nejšťastnějším člověkem. Jen si někdy říkám, jestli některý z mých synů nakonec nebude na stará kolena bydlet v kuchyni.
