Žila jsem v manželství 8 let. Vdala jsem se ve svých 26 letech. Celé ty roky jsem pracoval 8 až 10 hodin denně. Často jsem pracoval i o svátcích, abych si přivydělal. Moje žena v té době pracovala na 4 hodiny na částečný úvazek. Ale já jsem nic nenamítal. Peněz jsme měli dost, i když samozřejmě na manželce byla znát určitá nervozita. Vždyť jsem pracoval dvakrát tolik než ona!
A teprve poté, co odešla (loni jsem ovdověl), jsem si uvědomil, kolik všeho kolem domu dělala ona.
První měsíc jsem byl tak trochu v mlze. Spoustu věcí jsem nevnímal. Teprve druhý měsíc, kdy jsem žil sám, jsem si uvědomil, kolik toho moje milovaná udělala. Těch zdánlivě samozřejmých věcí, ale přesto… můj byt se rychle zašpinil.
Paradoxně jsem za osm let společného života nikdy nezapnula vysavač a pro mě triviální úkol vyčistit koš a filtry nebyl tak jednoduchý – dokonce jsem se šla podívat na internet, jak se to dělá. Ale to není všechno – vana se mi během několika týdnů pokryla dehtem, prach se vznášel v oblacích, v bytě se objevili pavouci. Možná tam pavouci byli vždycky, ale moje žena pavučiny účinně odstranila.
O chutném jídle se raději zmiňovat nebudu. Mé kulinářské schopnosti končí u sendvičů s vejci a sýrem. A takových drobností tisíce… špinavá okna, špinavý kohoutek, špinavý sporák. Z hlouposti jsem sundal povlak z teflonové pánve – jídlo se začalo připalovat. Záclony jsem sundala jen tak, abych je nemusela prát. Neumím si představit, jak se perou a suší záclony…..
Ženská práce není vidět, dokud ji někdo dělá. Škoda, že až teď, když je pryč, jsem ani jednou neřekla “děkuji” za jednoduše uklizený byt a chutnou večeři.
A moje žena byla jediná, kdo dokázal vyprat a ustlat povlečení tak, že vonělo heřmánkem a lehce vrzalo. To všechno mi chybí. A velmi se stydím, že jsem manželčinu péči neocenil. Už tu není. Ale vy můžete svým manželům a manželkám poděkovat prostě za to, že tu jsou… za maličkosti, které dělají, aby byl život lepší.
