Celý život jsem považoval za svou povinnost postarat se o rodinu. Když byla moje žena na rodičovské dovolené, našel jsem si další práci na částečný úvazek, aby mým blízkým nic nechybělo. Naštěstí jsme si po deseti letech společného života mohli s manželkou koupit vlastní byt. Samozřejmě jsem do něj vložil většinu peněz, protože jsem vydělával víc, ale nikdy jsme nedělali takové rozdělení – že tohle je tvoje a tohle moje, měli jsme všechno společné. Tak by to přece v normální rodině mělo být. Ale situace se v okamžiku změnila, když jsem přišel o práci.
Bylo to banální snížení stavu zaměstnanců. Přišel jsem domů a všechno řekl své ženě. Zpočátku se mnou dokonce soucítila. Říkala, že společně to přežijeme. Ale po několika dnech jsem si uvědomil, že to není tak jednoduché.
Moje žena se právě vrátila z rodičovské dovolené, ale ne na své staré místo – podařilo se jí najít prestižnější práci. Díky tomu začala dobře vydělávat, dokonce lépe než já svého času. Z jejího platu jsme mohli pohodlně žít, dokud jsem si nenašel novou práci. Ale jak se ukázalo, moje žena se se mnou o své peníze nehodlala dělit.
Ano, kupovala jídlo, ale vždycky využila příležitosti a obvinila mě, že jsem příživník, protože nepracuji. Každý den jsem chodil na pracovní pohovory, staral se o domácnost, pečoval o dítě a manželka mě mohla večer ještě urážet.
– Ty jsi ale flákač,” říkávala někdy. – Jiní manželé chodí ráno normálně do práce, ale co se z tebe stalo? Žena v domácnosti?
– Hledám si práci, ale pochop, že to chce čas.
– Líní lidé si vždycky najdou nějakou výmluvu, – odpověděla manželka.
Jednou se mi stala situace, která mi zcela otevřela oči. Když jsem šel na další pohovor, chystal jsem si oblečení. Pak jsem si uvědomil, že nemám ani jeden celý pár ponožek. Ani jedny. Moje žena zrovna šla do práce a vybalovala si nové punčocháče.
– ‘Miláčku,’ řekl jsem nesměle, ‘mohl bys mi dát peníze na ponožky? Nemám co na sebe.
Ale taková nevinná prosba mou ženu rozzuřila.
– Ach, ty potřebuješ ponožky! – její oči dostaly nepřirozenou barvu. – Tak si na ně běž vydělat! Nebo ti jen vyhovuje žít na můj účet, co?
V tu chvíli jsem se podíval úplně jinýma očima na člověka, kterého jsem znal mnoho let. Ukázala svou pravou tvář. Nikdy jsem jí ani dítěti nic nezáviděla, a tady jsem byla.
Teď jsem si říkal, jestli vůbec potřebuji takovou ženu, která mě v těžkých chvílích nedokáže podržet. Co si o tom myslíte vy?
