Pocházím z vesnice obklopené lesy a jezery. Od dětství jsme byli se sourozenci zvyklí pracovat. V létě jsme sbírali lesní plody a houby, odevzdávali je sběrači a dostávali peníze. Chytali jsme ryby a prodávali je na trhu. Zřejmě se ve mně už tehdy probudil podnikatelský duch. Čím jsem byl starší, tím víc jsem chtěl pracovat a vydělávat peníze.
Rodiče mě v tom nijak nepodporovali, jen mě odrazovali zlomyslnými poznámkami typu: “Když zůstaneš na vesnici, aspoň bude mít kdo rovnat prasatům ocasy”. Kvůli tomu jsem hodně plakala a rozčilovala se. Ale díky Antkovi, mému příteli, se mi postupně vrátilo sebevědomí.
Byl pořád stejný jako já. Mluvili jsme o našich plánech do budoucna. Jeho nejdůležitějším cílem bylo přestěhovat se do města, kde bychom měli větší šanci, že se nám naše sny a cíle splní.
Antek byl jediný, na koho jsem si vedle sebe vzpomněla. Všichni ostatní, kteří se mi dvořili, chtěli dál zůstat ve vesnici a nedělat nic, co by vyžadovalo duševní námahu. Samozřejmě – je to tak mnohem jednodušší.
Po skončení školy jsme se s Antekem, už jako pár, sbalili a odjeli do města. Neměli jsme skoro nic, jen pár set zlotých na pronájem bytu.
Neměli jsme žádné příbuzné, kteří by nám pomohli s prací, bydlením atd. Začínali jsme od nuly. Samozřejmě nebylo všechno jednoduché: první měsíce jsme pracovali za nízký plat, abychom měli nějaké peníze na jídlo. Ale postupem času se naše situace začala zlepšovat
Nyní je mnohem snazší začít od nuly, protože internet nabízí obrovské množství příležitostí. Tak jsem si založil firmu – začal jsem prodávat různé věci na sociálních sítích. Pak už to bylo jen lepší. Otevřeli jsme si s Antekem první obchod, pak druhý. V poslední době jsme začali šít věci na zakázku. Nemůžu říct, že bychom teď byli na nějakém velkém zisku, protože se chystáme otevřít třetí obchod.
Nedávno mi zavolala matka a požádala mě, abych jim koupil traktor. “Máš hodně peněz a my bychom chtěli také něco vydělat. Můj otec by mohl jezdit s traktorem k jiným zemědělcům…”. Pak jsem matce řekl, že momentálně nemáme žádné volné peníze. Stále šetříme na byt, protože zatím bydlíme v nájmu. Zatím všechny peníze používáme na rozvoj firmy. Trochu jsem se styděl říct matce ne, ale řekl jsem pravdu…..
Nikdo ve vesnici o našich úspěších nevěděl, protože jsem mamince nic neřekl. Pořád mě uráželo, že mi otec i já nevěříme a smějeme se mým snům, takže jsem v podstatě všechno tajil. Věděli jen, že máme firmu, která nás živí.
Ale asi před týdnem mi zavolala teta, se kterou skoro vůbec neudržuji kontakt, aby mi popřála k Vánocům a zeptala se, jestli s Antekem opravdu budeme mít hlad, protože to máma říká všem na vesnici.
V tu chvíli jsem ani nevěděla, co odpovědět, protože jsem byla v šoku. Rozhodli jsme se s Antekem, že je čas zajít za příbuznými a zeptat se jich, co je to za hloupou fámu.
Po týdnu jsme navštívili naši vesnici, kde jsme oba vyrůstali. Všechno zůstalo stejné: les, jezera, změnilo se jen to, že jsme byli dospělí.
Lidé, kteří nás míjeli, se na sebe dívali a tvářili se nechápavě. Příběh, který matka všem vyprávěla, byl samozřejmě lež. Přijeli jsme v novém autě, dobře oblečení, s dárky pro blízké. Místo toho sousedé očekávali chudé, hladové lidi, kteří se nemohou vrátit domů, protože se stydí.
Na dvoře jsme viděli, jak se na nás matka dívá s opovržením. Když jsem se jí zeptal, proč to dělá a proč o nás takhle lže, jen sklonila hlavu a něco si zamumlala pod nosem.
Když jsem se zeptal, co řekla, matka odpověděla o něco hlasitěji: “A proč jsi mně a mému otci nepomohla? Vždyť jsem tě žádala, abys mi pomohla koupit traktor! A přesto mě moje dcera odmítla kvůli tak prosté prosbě!”, řekla. Do očí mi vhrkly slzy. Nemohla jsem uvěřit, že tato osoba, která se mi smála a nevěřila mým snům, se nyní rozčiluje a lže o mé rodině, protože jsem jí nepomohla. A když jsem potřebovala pomoc, ona i můj otec říkali něco o prasatech, kterým bych měla “srovnat ocasy”. A teď se na mě urazili?
Sedli jsme s Antkem do auta a jeli domů – nikomu nic dokazovat nebudu, ať si žijí, jak chtějí, a dělají si, co chtějí, ale ode mě ať se drží dál.
Tato situace mě velmi traumatizovala a netuším, co mám dělat dál.
