Petr a Marie byli velmi překvapeni, když u jejich plotu zastavilo velké auto. Nečekali totiž žádnou návštěvu.
– Kdo by to mohl být, Petře? Pojď se podívat.
– Mario, myslím, že přijela naše dcera Anna.
– Kde jste viděla svou dceru? Jsi slepý jako krtek.
– Neviděl jsem ji, říká mi pocit v srdci.
– Jen se nechceš jít podívat.
– Brzy to zjistíme, náš host právě prochází bránou.
– Petře, mohl bys alespoň opravit bránu, stydíš se před lidmi. Říkám ti, že jsi líný.
Petr, kdysi mistr v každém řemesle, teď už bohužel nemá tolik sil.
– Mami, tati, jste doma? – uslyšeli hlas své dcery.
– Řekl jsem, že je to naše dcera!
– Ano, jsme doma, miláčku! – oba staří muži se vrhli obejmout svou jedinou dceru. – ‘Kdybych jen věděl předem, že přijedeš, upekl bych nějaké koláče a uvařil něco dobrého k večeři.
– Manžel byl ráno nečekaně na dva dny na služební cestě, takže jsem měla volno a rozhodla jsem se jet s vámi. Abych byla upřímná, už si ani nepamatuji, kdy jsem tu byla naposledy.
– Bylo to před šesti lety, dcero,” prohodil otec se slzami v očích. – Mohla jsi s sebou vzít alespoň děti, abychom je mohli vidět.
– Tati, kluci už jsou dospělí: Peterovi je dvacet, Paulovi osmnáct a mají tam vlastní firmu.
– Chápu… staří lidé je nudí.” – Petr nervózně řekl.
– “Tati, nezlob se. Co můžou dělat na venkově? I jeden den pro ně může být nuda.
– Aspoň by mi pomohli opravit plot, sám to nezvládnu.
– Tati, jaký plot? Jsou to tesaři nebo co?
– A co je na tom ostudného? Celý život jsem pracoval jako tesař.
– Dobře, to je ono! – Anna vykulila oči. – Už teď lituji, že jsem vůbec přišla!
– Dcero, nevšímej si svého otce, – vložila se do toho matka. – ‘Raději mi řekni, co chceš jíst?
– Už jsou zralé třešně?
– Samozřejmě, že jsou! Už jsme je skoro všechny sklidili, táta je včera odvezl do města a prodával je na trhu.
– Je to škoda, měla jsem chuť na třešňové knedlíky.
– Nějaké třešně ještě zbyly. Jsou vysoko, ale nejzralejší, skoro černé. Postavíme s tvým otcem žebřík a můžeš si je natrhat. Je pro mě těžké vylézt tak vysoko.
– Mami, podívej se na moje nehty, mám manikúru a ta není levná!
Starci si těžce povzdechli, ale nemohli s tím nic dělat. Museli své dceři udělat radost, tolik let ji neviděli. Šli společně a postavili žebřík. Marie zasténala bolestí v kolenou, ale došla k třešním a pár jich dceři natrhala.
Rodiče přišli domů a jejich dcera seděla u televize.
– Jak se na tu televizi můžeš pořád dívat? Je to hrozné.
– Je to starý model. Ale pro mě a mého otce je dost dobrá.
– Škoda, že jsi mi to neřekl. Nedávno jsem se televize zbavil, protože jsem si koupil novou.
– Vyhodil jsi televizi? – Matka překvapeně otevřela ústa dokořán.
– Ano. A vůbec toho nelituji, fungovalo nám to pět let.
– A ten náš už má patnáct let… Dcero, zatímco budu lepit knedlíky, vezmi si deku a běž se opalovat. Dnes je nádherné počasí, ale včera ještě pršelo.
– Mami, podívej se na moje opálení! Právě jsme se vrátili z dovolené. Nechci si zkazit opálení, protože v našich zeměpisných šířkách není moc dobré.
– Vzpomeň si, že jsi byla malá holčička, bylo ti pět let, když jsme všichni společně jeli k moři. Bylo to jako v pohádce. Ráda bych to zažila znovu. A kam jste na tu dovolenou jeli?
– Jeli jsme do Dominikánské republiky.
– O takovém letovisku jsem nikdy neslyšela. Nedávno se prý otevřel nový….
Zatímco matka připravovala dlouho očekávané knedlíky, Anna se rozhodla, že si lehne a odpočine. Byla unavená po třísetkilometrové cestě.
– Dcera spí, nebuď ji, řekl Petr, když ji matka přišla pozvat ke stolu.
– Knedlíky vystydnou, a to by jim ubralo na chuti.
Když na talíři zůstaly jen dva knedlíky, Anna si všimla, že rodiče jedí smažené brambory se zelím.
– Mami, tati, proč nejíte knedlíky? Vždycky jsi je miloval.
– Právě jsme nasbírali třešně, speciálně pro tebe. Špatně se mi leze, bolí mě nohy. Jez, dcero, jez.
– Děkuji ti, mami. No, ty a tvůj otec jste těch třešní museli sníst dost.
Rodiče Anny se na sebe podívali. Ne, žádné třešně nejedli. Všechno, co sklidili, bylo na prodej. Sháněli peníze, aby mohli do domu přivést vodu. Věděli, že jejich dcera není chudá, ale styděli se zeptat. A ona jim pomoc nenabídla.
Večer Anna rodičům vyprávěla o svých dětech a o svém životě. Jejich rodina si žila dobře, ale dcera si na všechno stěžovala, neměla dost.
Byl čas jít spát, Anniných rodičů se už zmocnila únava z celého dne.
– Dceruško, připravila jsem ti ve tvém pokoji postel.
– Jak můžeš spát na takové matraci? A co lněné povlečení? Je velmi hrubé.
– Povlečení vyměním, ale jinou matraci nemáme. Ta moje je ještě horší. Chtěla jsem si vzít tu tvou, ale zdržela jsem se. Myslela jsem, že třeba jednou přijdeš na návštěvu…..
Navzdory svým rozmarům se Anna v tichu vesnice vyspala velmi dobře. Spala až do deseti hodin. Její rodiče už stihli udělat spoustu domácích prací. Matka dceři nasbírala zbytky třešní, bylo jich trochu, celkem tři kila, ale pro starší ženu to bylo velmi těžké.
Po jídle se Anna vracela domů.
– Přinesla jsem ti třešně, nezapomeň si je vzít.
– Děkuji, mami. Chyběly mi. Mmm, nic nechutná lépe. Už mám dost všech těch mang a ananasů. Příště ti nějaké přinesu na ochutnání.
– Dcero, rádi tě vidíme, ale tady nemáš co dělat. Nejsi zvyklá na život na vesnici, jsi rozmazlená. Proč se unavuješ? Raději se vrať do svého bytu ve městě, tady je to pro tebe nepohodlné.
Anna si pomyslela, že matka má možná pravdu, že tady možná není její místo. Nahlas však tyto myšlenky nevyslovila. Nastoupila do svého velkého auta a vykřikla: “Zavolám ti, zavolám ti taky”. A odjela vstříc bohatému a pohodlnému životu….
