“Ach, zapomněla jsem ho nakrmit!” – řekla sestra, která tu byla už dlouho, “Byla to moje chyba. Oddělila jsem ho od ostatních, aby se nenakazil, a zapomněla jsem!”. Žena vzala láhev do ruky a klidně s ní došla na konec chodby. Dobrovolník Darek ji následoval. Byl tu první den a ještě si nepamatoval, co kde v této nemocnici je, zvláště na tomto oddělení.
Vstoupil se sestrou do pokoje a Darkovi ho najednou bylo nesmírně líto, až cítil, jak mu vlhnou oči. Šestiměsíční batole, jehož denním režimem je dětský domov, tu leželo úplně samo. Bylo zcela zřejmé, že dítě je nemocné – mělo horečku a těžce dýchalo. Chlapeček však neplakal, jen jemně vzdychal, jako by plakal.
Děti, které rodiče opustili, rychle přestanou plakat, na rozdíl od dětí, o které se zde starají matky. Ty mohou dostat záchvaty vzteku, které jsou slyšet po celé nemocnici, protože vědí, že maminka rychle přijde a ochrání je před světem. A tady dítě nejenže nepláče, nedostane se mu péče a dokonce se zapomene nakrmit. Dítě lačně chňapalo po láhvi pusou – chtělo prostě jíst.
Darek nedokázal pochopit, jak je možné zapomenout na bezmocné, nemocné dítě, které je navíc stále zcela závislé na druhých. “Jak je vůbec možné, že jsi na něj zapomněl?” vyrazil ze sebe bezděčně dobrovolník. Ošetřovatelka se na něj nelibě podívala a řekla: “Mlč! Přišel jste sem pomáhat a nejspíš tu nevydržíte ani týden, protože se budete nudit, takže nemáte právo mě poučovat! A tenhle kluk stejně není nikomu k ničemu!”.
Od toho dne se Darek na dítě často díval. Brzy se chlapec vzpamatoval a dokonce se začal usmívat. Po uzdravení bylo dítě odvezeno zpět do sirotčince, ale Darkovi se podařilo zjistit, že jistý pár chce chlapce adoptovat.
Konec příběhu byl šťastný a Darek se stal zachráncem pro ty děti v nemocnici, které tam byly úplně samy a nemohly se na nikoho spolehnout. Darek je přesvědčen, že laskavý přístup a láska někdy dokáží zázraky, i když se situace zdá beznadějná. Doufejme, že takových laskavých lidí, jako je Darek, bude nejen v nemocnicích více!
