Začněme tím, že mé dětství nebylo zdaleka šťastné. Moje matka zemřela poměrně brzy, takže mě vychovával otec a macecha, která mě z celého srdce nenáviděla. Chtěla, abych co nejdříve opustil rodinný dům.
Jestliže normální matky své dcery žádají, aby se do manželství nehrnuly, moje nevlastní matka na mě rozhodně naléhala, abych rychle založila rodinu. A tak se také stalo. Nestačila jsem ani dokončit univerzitu, když jsem otěhotněla a vdala se za prvního muže, kterého jsem potkala.
Po svatbě jsme bydleli u mé tchyně. Do našeho života nezasahovala, zajímala se jen o muže. Když se mi narodilo vnouče, “požádala” nás, abychom se odstěhovali, protože pláč novorozence by rušil její potenciální nápadníky.
Neprotestovali jsme. Manželův plat stačil na malý pokoj a my jsme nepotřebovali luxus. Roky plynuly. Synovi byly tři roky a já šla do práce. Od té doby se můj život dělil na “před” a “po”. Můj milý mě začal podvádět, zvedal ruku a bezdůvodně žárlil.
Žila jsem v pekle. Manžel na mě čekal před kanceláří, aby mě přistihl ‘při činu’. Pokud o mně někdo šířil pomluvy nebo mi složil kompliment, okamžitě zaútočil. Jeho záchvaty žárlivosti končily hádkami.
Nemělo smysl ho čímkoli přesvědčovat, žádné argumenty nezabíraly. Rozhodla jsem se, že ho přistihnu při nevěře – a rychle se mi to podařilo. Zjistila jsem, že se s jednou dívkou stýká už dlouho, ale žádost o rozvod nepodal – kam bych šla s malým dítětem?
Zanedlouho se otec se svou ženou rozvedl, vyměnili si byty. Táta se rozhodl přepsat svůj jednopokojový byt na mě a sám si našel jinou lásku. Když jsem dostala svůj byt, dítěti už bylo osm let. Podala jsem žádost o rozvod a začala budovat život od nuly.
Kdybych se toho neodvážil, určitě by mě v návalu hněvu zabil. Zpočátku mě manžel pronásledoval, ale pak se zcela ponořil do své nové lásky a nechal mě na pokoji. Tato žena také trpěla jeho útoky, takže jejich vztah netrval dlouho.
Honila jsem se mezi prací a dítětem. Bylo to těžké, ale klidné. Neplánovala jsem se znovu vdát, chtěla jsem věnovat maximální úsilí šťastnému dětství svého dítěte. Nyní je mému synovi třicet let.
Zorganizovala jsem mu svatbu, dozvěděla se o ní a ztroskotala pro mě jen koupě bytu. Má tři děti a půjčku na byt. Ve stáří šlo mé zanedbávání zdraví stranou – přibylo všech chronických onemocnění.
Neustále lítám po nemocnicích, snacha mi doma nechce pomáhat, i když jsem opakovaně narážela na to, že to sama nezvládám. Našli si mého bývalého manžela a chtějí se s ním setkat, abych je neobtěžovala svými senilními problémy.
Místo aby mi pomohli, útočí na mě různými argumenty, aby mi jako dvěma starším lidem bylo lépe. Odvolávají se na finanční nezávislost mého manžela, ale opravdu potřebuji jeho peníze?
Cítím se znechucená při pohledu na něj samotného, jak mohu žít s tímto člověkem pod jednou střechou? Sdělila jsem snaše a synovi, že s touto osobou žít nehodlám. Pak mi řekli, abych je už neobtěžovala, že otec je rád, že se o mě stará, a pro ně je to přítěž. Syn tvrdí, že se otec změnil k lepšímu, přesvědčil se o tom v telefonickém rozhovoru? Nechci a nemám to v úmyslu! Je lepší dožít se stáří sám.
I kdybych s ním žil jako soused, nic dobrého z toho nevzejde, od toho člověka můžete čekat ránu do zad v nejméně vhodnou chvíli. Jen mě mrzí, že se mi syn takhle odvděčil za všechno, co jsem pro něj udělal.
