Jmenuji se Adam a je mi 45 let. Mám dobrou ženu, se kterou jsme manželé už dlouho, téměř 25 let, a úžasného syna. Ten právě nastoupil do školy.
Jednoho dne jsme se s manželkou vážně pohádali. Prakticky nikdy předtím jsme se nepohádali tak, jako toho dne. Tehdy v emocích vykřikla, že naše společné dítě vůbec není společné…..
Ukázalo se, že nejsem jeho biologickým otcem. Po jejích slovech jsem byl mimo sebe. Ani jsem nestačil nic říct a manželka okamžitě pochopila, že se spletla.
Mimoděk jsem si všiml, že náš syn stojí u dveří. Předtím ho pustili ze školy a do bytu vešel právě ve chvíli, kdy byla naše hádka v plném proudu.
Zřejmě slyšel matčina slova a sám byl velmi překvapen. V bytě se na chvíli rozhostilo hrobové ticho. Nejvíce mě však překvapila synova reakce.
Byl první, kdo prolomil skličující ticho. Klidně ke mně přistoupil, vzal mě za ruku a řekl, že jsem jeho otec i teď, i když nejsem jeho biologický otec. A ať se stane cokoli, budeme všichni spolu.
Nemohl jsem tato slova přejít lhostejně. Tak důležitá slova se mě hluboce dotkla. Bylo obzvlášť zvláštní slyšet je od tak malého chlapce. Pak mi oči zvlhly slzami. Aniž bych cokoli řekl, pevně jsem syna objal. On mě v odpověď také objal.
S manželkou jsme se usmířili a já jsem se s tím smířil. Přestože můj syn není mé biologické dítě, stále ho považuji za svého syna.
