Vyrůstali jsme v obyčejné rodině. Rodiče se vzali po vysoké škole a o rok později jsem se narodil já. Všechno bylo jako u ostatních: žili jsme si docela dobře, občas jsme dokonce jezdili na dovolenou. Maminka i tatínek se podíleli na mé výchově, v rodině panovala harmonie. Rodiče se nikdy nehádali, alespoň já malý jsem o žádných sporech nevěděl.
Vztah mých rodičů se pro mě stal vzorem i v dospělosti: chtěla jsem, aby můj budoucí manžel byl stejně starostlivý a chápavý jako můj otec. Zdálo by se, že s takovým ideálem bude těžké najít důstojného kandidáta na manžela, ale přesto se mi to podařilo. Teď jsem vdaná, všechno je se mnou v pořádku, vztah mých rodičů mě stále uchvacuje. V poslední době se však něco dramaticky změnilo.
Na setkání se spolužáky uviděl můj táta svou první lásku. Tu samou, do které se zamiloval, když byl ještě na škole. Tehdy spolu neměli žádný vztah – natož intimnosti -, ale mladické city se znovu rozhořely. Začal ji kontaktovat, dopisovali si a tajně se scházeli, a pak mu táta oznámil, že odchází, a důvod byl jediný – láska. Ta žena nebyla vůbec žádná krasavice, měla nemocnou matku, kterou musela finančně podporovat, plno dalších “zavazadel”, ale pro tátu neexistovaly žádné překážky. Rodiče se rozešli, prodali byt a já dostal macechu.
A to po 30 letech manželství! Říci, že já, moje matka a naši příbuzní byli šokováni, znamená nic neříkat.
S otcem jsem samozřejmě stále v kontaktu, ale nemohu se s jeho chováním smířit. A měla bych, je to přece jeho život a jeho volba, chce být šťastný, ale je mi líto mé matky…..
Ptala jsem se i manžela, jestli v hloubi duše jeho city k první lásce zůstaly, protože se dějí různé věci, jak se ukázalo, v životě se dějí různé věci.