Jednu dívku doprovázela do školy její matka. Dívka už byla velká, chodila do páté třídy. Matka ji však stále doprovázela. Bydleli na okraji města, v obtížné čtvrti.
Přesto dívčiny kamarádky chodily do školy samy, bez rodičů. Dívčina matka ji však vytrvale vyprovázela a pak spěchala do práce. Pracovala v nedaleké teplárně. Dívka se na matku zlobila. Schválně šla rychle, aniž by se ohlédla, aby se od matky oddělila a co nejrychleji se dostala do školy, jako by byla sama.
Matka byla obézní a nohy měla oteklé a bolavé. Přestože se snažila, nedokázala s dívkou držet krok. Dívka se vzdalovala, vzdálenost mezi nimi se zvětšovala a matka nejprve volala: “Anno, Anno, počkej!” a pak pokračovala v chůzi pozadu. Snažila se jít co nejrychleji. Byla tma a velmi kluzko. Nebo špinavá.
Dívka šla rychle, aniž by se ohlédla. V hloubi duše však byla ráda, že ji matka vyprovází. Protože byla tma.
To bylo vše, co mohla matka pro své dítě udělat. Samozřejmě kromě tvrdé práce, aby si vydělala na jídlo a oblečení. Žily spolu, tvrdohlavá dcera a matka.
Později dcera odešla do hlavního města. Tam studovala a matka jí finančně pomáhala. V Annině životě se událo mnoho věcí: nevydařené manželství, různá zaměstnání, stěhování, noví lidé v jejím životě, rozchody. Zdá se, že se toho hodně změnilo. Ve skutečnosti se toho ale zase tolik nestalo. A nyní je Anně pětačtyřicet let. A její maminka je už dlouho pryč.
Anna kráčela temnou ulicí na okraji města. Chystala se na pracovní pohovor, pak procházela dvory a zabloudila. Na obloze svítil jasně jen měsíc. Okna domů zářila do tmy. Bylo to tak osamělé, chladné a děsivé – v srdci se jí rozlévala touha. Opuštěné dvory a ulice, nevěděla, kam jít. Byla vyděšená.
Najednou Anna ucítila známý pocit – někdo ji odváděl pryč. Jako dítě to cítila vzadu v hlavě, v duši – sledovala ji matka. Byl to pocit bezpečí – byla chráněná.
Cesta před Annou se vyjasnila. Okamžitě věděla, kam má jít. Měsíc rozléval zlatavé světlo na sníh a tam byla cesta! Anna zahlédla odbočku do velké ulice. Rozhlédla se kolem.
V dálce stála malá postava. Mávala na Annu křídlem nebo bílou rukavicí – to bylo těžké rozeznat. Anna jen zašeptala: “Mami!” a najednou byla tma. Neviděla za sebou nic! Před ní se rozprostírala velká, jasně osvětlená ulice. Kolem procházeli lidé, choulili se před zimou, jezdila auta a autobusy, jezdilo metro… A Anna plakala pro maminku.
Ti, kteří tu byli pro nás, chránili nás, zachraňovali nás, jak nejlépe mohli, jsou stále s námi. Jsou za námi. Jen je nevidíme nebo si jich nevšímáme, když hrdě kráčíme sami. Vzpomínáme na ně jen v temných, chladných chvílích. Na ty, kteří nás odvedli a postarali se o nás. Ohlížíme se do tmy a doufáme, že nás stále následují. Že nás stále milují a chrání….
