Stála jsem ve frontě v lékárně a přede mnou stáli dva lidé: nezvykle oblečený muž a mladá matka, která se trápila, protože měla v náručí syna. Starší muž přistoupil k okénku, podal mi recept a řekl: Milá paní, jen tyto první léky, protože na víc bohužel nemám.
Lékárnice našla léky, řekla mu, kolik má zaplatit, a starý muž roztřesenými prsty vytáhl z peněženky poslední peníze. Ukázalo se, že mu chybí doslova pár haléřů. Lékárník prostě vzal léky a přešel k obsluze dalšího zákazníka, kterým byla mladá maminka, zatímco starý pán se slzami v očích zároveň sbíral drobné, které předtím hodil na pult. V tu chvíli mě napadlo, že musím tomuto pánovi pomoci, a tak jsem k němu přistoupil a nabídl mu svou pomoc.
Starý pán nejprve nevěřil tomu, co jsem mu řekl, a díval se na mě jako na nějakého podivína. V jeho očích jsem viděl slzy a zároveň velké překvapení. Pak mu zřejmě došlo, co jsem řekl, tedy že mu byla nabídnuta nezištná pomoc, a pak mě chytil za ruku, abych náhle neutekl nebo si to nerozmyslel.
Na okamžik mě chytil za ruku tak pevně, že jsem ucítila bolest, a na chvíli mě napadlo, že takhle se možná chovají lidé, kteří se chytají poslední záchrany. Přistoupili jsme tedy k okénku a stařík mi znovu podal recept, ale tentokrát řekl: “všechno, co je na seznamu, prosím”. I tady jsem zažil, že se na mě někdo díval jako na úplného magora, ale tentokrát mě lékárník takovým pohledem zahrnul.
Nakonec jsem recept odevzdala, protože bych na něj z toho všeho málem zapomněla. Když jsme se starým pánem odcházeli z lékárny, řekl jen: “Synu, Bůh tě odmění!”. Chtěl jsem mu dát ještě nějaké peníze, ale odmítl a snažil se odejít, ale nakonec si vzal alespoň polovinu částky. Když jsem se díval na jeho pomalý odchod opačným směrem, najednou jsem se z nějakého důvodu styděl – jako bych mohl za to, že si staří lidé v Polsku nemohou koupit základní věci, které potřebují. Od té doby věnuji zvláštní pozornost starým lidem v obchodech, lékárnách nebo těm, kteří ve městě žebrají o almužnu.
