Ze svého dětství si pamatuji jen to, že moje matka těžce pracovala a byla neustále unavená. Tak se stalo, že mě vychovávala sama. Nemohla snést otcovu krutost a donutila ho opustit nejen náš domov, ale i náš život, nechtěla, aby se k nám vrátil. V té době se mě nikdo neptal, jestli se chci s otcem stýkat, nebo ne, o všem za mě rozhodovala matka, myslela si, že je to tak správné.
Bez mé účasti udělali dvě rozhodnutí. Zbytek našeho života nebyl jednoduchý, protože jsme neměli dost peněz, a já už jsem pochopila, jaké to je vyrůstat v neúplné rodině. Poté, co mě ve škole každý den všichni upozorňovali na to, že nemám otce a ani nevím, odkud pocházím, jsem se rozhodla, že matčinu chybu opakovat nebudu.
Můj přítel pochází z dobře situované rodiny a sám dobře vydělává. Když jsem ho poznala, okamžitě jsem pochopila, že je to osud. Inteligentní, sebevědomý chlap – sen! Takového muže jsem chtěla za otce svých dětí. Příroda mě obdařila dokonalou krásou a inteligencí nadprůměrnou, myslela jsem, že nás svedl dohromady sám Bůh.
Bez větší námahy jsem okamžitě upoutala jeho pozornost a brzy jsem se stala právoplatnou manželkou. Dlouho jsme budovali naše rodinné hnízdo a věnovali tomu spoustu úsilí. Pracovali jsme na něm společně, nešetřili časem ani energií, dokud jsem nezjistila, že jsem už přes týden těhotná. Můj manžel byl velmi šťastný, když zjistil, že bude otcem – okamžitě mě vzal do náruče a neskrýval své emoce. Tehdy jsem měla pocit, že jsem nejšťastnější žena na světě.
Během těhotenství jsem samozřejmě neuvěřitelně přibrala a úporná únava o sobě dávala vědět. Manžel se na mě už nedíval tak jako dřív, ale dodával mi odvahu, říkal mi, že mě miluje takovou, jaká jsem, občas se mě snažil ujistit, že je mezi námi všechno v pořádku. Jeho neustálé přesčasy v práci jsem přičítala tomu, že teď chce víc vydělávat, protože peníze budeme přece jen potřebovat, až se dítě narodí.
Jednou jsem přišel z práce domů dřív, protože jsem se necítil dobře. Jakmile jsem vstoupil do bytu, první, čeho jsem si všiml, byl ženský kabát v předsíni. Když jsem sklopil zrak, všiml jsem si také bot, které stály u vchodu a rozhodně nebyly moje. Na okamžik jsem byl v šoku. Samozřejmě jsem si uvědomil, že tyto věci patří nějaké jiné ženě. Když jsem se trochu uklidnila, zavolala jsem na manžela a ten právě vyšel z naší ložnice. Řekl, že odešel z práce dřív a chtěl mě překvapit. Dělala jsem, že si ničeho nevšímám, a šla jsem se osprchovat s vysvětlením, že jsem unavená.
Oči jsem měla mokré od slz. Jak jsem mohla udělat takovou chybu?
Dlouho jsem přemýšlela, jak pokračovat, jak udělat správnou věc. Ale pak jsem si vzpomněla na své dětství bez otce. Nedovolím, aby moje dítě vyrůstalo takhle! Jsem si jistá, že ta žena pro mého muže nic neznamená a je to jen dočasné poblouznění.
Myslím, že tato krize v našem životě pomine, a nechci si kvůli ní zničit rodinný život. Svého manžela velmi miluji a myslím, že mu tuto zradu dokážu odpustit kvůli dítěti. Když jsem vylezla ze sprchy, manžel nám beze slova připravoval večeři. Požádala jsem ho, aby mě pustil do kosmetického salonu, protože jsem si chtěla dát do pořádku myšlenky. Usmál se a podal mi vizitku s návrhem, abych si také obnovila šatník.
Možná mě někdo odsoudí, řekne, že nejsem rozumná žena. Možná jsem, ale rozhodla jsem se a není cesty zpět. Zachráním svou rodinu kvůli tomu malému. Proč bych měla dělat něco jiného? Je snadné něco zničit, ale pak už není cesty zpět. Věřím, že bude v pořádku, že tuhle chybu už neudělá, až budeme mít dítě.