Maria byla těhotná a žádné okolnosti ji nenutily, aby se dítěte zbavila. Byla zoufalá a nechápala, co se děje.
Maria pocházela z venkovského prostředí a svým vrstevníkům se nepodobala; byla dobře vychovaná, inteligentní a schopná. Od dětství věděla, že po škole půjde na univerzitu a přestěhuje se do města.
Jak už to tak bývá, mladí lidé odcházející z vesnice se domů vraceli jen zřídka. Ve vesnici proto žili hlavně starší lidé.
Maria a její přítel Arek, který také pocházel z vesnice, úspěšně dokončili studium. Pracovali v obchodě se smíšeným zbožím. Ona byla vedoucí oddělení a on prodavačem. Nejprve spolu bydleli na ubytovně a po ukončení studia si společně pronajali byt. Později Maria otěhotněla a plánovala se velká svatba, ale došlo k tragédii. Její budoucí manžel a otec jejího nenarozeného dítěte zahynul při autonehodě. Maria si uvědomila, že by pro ni bylo těžké žít sama ve velkém městě, a proto se rozhodla vrátit na vesnici ke své matce.
Dívka se rozhodla překvapit své rodiče. Takovou reakci však nečekala. Byla doslova postavena přes práh.
“Celý život jsme žili pro tebe, pro školu, pro studium. Když jsi žila ve městě, nic sis neodepřela, nemáš právo po nás chtít, abychom tě znovu přijali!” “To je pravda,” řekla. – slyšela Maria od své matky.
Marii nezbývalo než se znovu vydat tam, kde jí všechno připomínalo studentská léta a nezapomenutelné chvíle s Arekem. Takhle to ale být nemělo. S bolavým srdcem se rozhodla pro rozhodnutí, kterého bude litovat do konce života. Dívka se rozhodla, že se dítěte zbaví. Dobře si uvědomovala, že to bude těžké jen pro ni, že se na ni všichni budou dívat křivě.
Opustila dům svých rodičů, tentokrát navždy. Cestou na autobusovou zastávku potkala kamarádku Izu, která jí nabídla, že ji sveze. Maria jí všechno řekla. O těch krásných studentských časech, o svých plánech s Arekem, o jejich čisté a vzájemné lásce, o dítěti. A o tom, jak se najednou všechno změnilo, jak se život obrátil vzhůru nohama.
Mariina kamarádka byla darem osudu, který jí otevřel oči a přesvědčil ji, aby změnila své plány a začala uvažovat jinak. Vysvětlila jí, že dítě za nic nemůže, že právě dítě jí dodá sílu jít dál. Maria však trvala na tom, že jí nikdo neuvěří, že je to Arkovo dítě.
Jeden z kolegů se zeptal na Arčinu matku a na to, zda s ní Maria udržuje kontakt. “Má stížnosti, nechci ji zatěžovat svými problémy.”
Iza prudce zabrzdila a změnila směr. Jeli k Arkově matce. Iza řekla Marii, aby jí všechno řekla.
Když žena příběh slyšela, velmi se dojala. “Marie, jsi pro mě jako čerstvý závan vzduchu, už jsem nepočítala s dobrými zprávami. Byla jsem ponořená do smutku, když mi nejdřív zemřel manžel a pak syn. Děkuji vám, že jste mi řekla, že se dočkám vnoučete. Je to poslední dar, který mi syn zanechal. Překonáme spolu všechny těžkosti, pomůžu vám vychovávat vaše dítě. Až dítě vyroste, rozhodneš se, kde chceš žít dál, jestli se mnou, nebo kde si to naplánuješ sama.”
Život je nevyzpytatelný, jsou chvíle, kdy tchyně přijme snachu jako vlastní dítě a skutečná matka ji pod svou střechu nevezme.
