Takhle jsem si svou rodinu nepředstavovala a teď je vše ztraceno. Proč mě osud takhle podvedl?
Milá redakce, vím, že můj dopis je dost kontroverzní, vždyť někteří lidé nemohou mít děti vůbec. Ale prožívám drama, nevím, jak se s tím vyrovnat. Od chvíle, kdy jsem na ultrazvuku uviděla to, co jsem vidět nechtěla, nepřestávám plakat.
Takhle to nemělo být
Začnu tím, že mám dva úžasné syny. Mám je opravdu moc ráda, jsou to úžasní kluci. Ale… problém je v tom, že jsou to typičtí kluci, v hlavě mají jen míč, karate a vojáky. Nejsou moc empatičtí, necitliví, takoví rváči, neradi se mazlí s maminkou, i když ještě nejsou velcí. Pět a sedm let přece jen není moc velké. A už teď vidím, že v budoucnu nebudeme mít žádná společná témata.
Milá paní redaktorko, tak jsem snila o tom, že budu mít dceru! Už jako dítě jsem hlídala panenky a oblékala je do růžových šatů. Neměla jsem sestru, a tak jsem česala bratrovi dlouhé vlasy, i když přede mnou s křikem utíkal.
Neplakala jsem, když jsem porodila Anteka a Miloše, věděla jsem, že mám ještě šanci. Myslela jsem, že třetí těhotenství bude jen šance v 10. Teď je to všechno pryč.
Včera na ultrazvuku paní doktorka ukázala, že není pochyb – je tam prcek. Porodím svého třetího syna. Brečela jsem tam, i když vím, že bych měla být šťastná. Dítě zdravé, velká rodina, manžel šťastný. Jenže co já a moje sny?
Brečím nonstop, vzdala jsem se péče o sebe a nakupování. Nejhorší je, že už jsem si koupila růžovou výbavičku. Snila jsem o šatičkách a panenkách, chtěla jsem se dívat na taneční vystoupení a princeznovské filmy se svou krásnou dcerou. Chodit s ní na balet, vyměňovat si drby.
Ale nic z toho, všechno se zhroutilo. Další těhotenství už nebude.