Můj život byl jako pohádka o Popelce. Žila jsem s matkou, nevlastním otcem a nevlastní sestrou. V jejich rodinné idyle jsem byla očividně nadbytečná. Když otec zemřel, dostala jsem dědictví. A pak mě začali navštěvovat a volat příbuzní.

Maminka a tatínek se rozvedli, když jsem byla ještě docela malá. Vzpomínám si, jak za mnou chodil, nosil mi dárky a kupoval mi všechno, co jsem si přála. Zkrátka mě miloval a rozmazloval, jak jen mohl. Později se otec rozhodl odejít do zahraničí. Pak už jsem ho nikdy neviděla. Jen jsme si volali, k narozeninám a dalším svátkům mi posílal obrovské balíky sladkostí a dárků.

Matka se znovu vdala a já jsem vyrůstal v rodině s nevlastním otcem. Později se narodila moje sestra Lena.

Život pro mě samozřejmě nebyl jednoduchý – matka měla sestru raději než mě. Ona a můj nevlastní otec měli vždycky všechno nejlepší a já jsem byla jen kompars a bezplatná pracovní síla. Vždycky jsem všechno v domácnosti dělala já. “Tak co chceš, aby tvoje malá sestra uklízela?” zeptala jsem se jí. – řekla moje matka.

V jejich rodinné idylce jsem se cítil nadbytečný, a tak jsem se od nich chtěl co nejdříve odstěhovat. Udělal jsem tedy vše, co bylo v mých silách.

Školu jsem dokončil velmi dobře a dostal se na denní studium na univerzitu. Byla jsem na sebe velmi hrdá a matka s nevlastním otcem byli rádi, že nebudou muset platit za mé vzdělání.

Ve druhém ročníku mě zastihla hrozná zpráva. Můj otec zemřel. Ukázalo se, že před svou smrtí mi jako jedinému dědici odkázal svůj dům a bankovní účet.

Byl jsem velmi smutný, že otec zemřel, protože to byl jediný člověk, se kterým jsem mohl mluvit o svých problémech a pocitech. Byl jediný, od koho jsem dostával velkou podporu a pomoc – ale to skončilo.

Když se moji příbuzní dozvěděli o dědictví, okamžitě se mi přihlásili do života. Už měli všechno naplánované – co udělají s domem a za co utratí peníze z otcova účtu. Mimochodem, byla to docela slušná částka, kterou celý život shromažďoval.

– ‘Dcero, my víme, jak to bude lepší,’ opakovali máma s nevlastním otcem. Tvrdili, že dům by bylo dobré pronajmout a peníze odložit. Koneckonců sestra měla brzy nastoupit na univerzitu a peníze navíc by se hodily.

Dokonce i Lena mi začala volat, i když jsme spolu nikdy takhle nemluvily. Volala s podivnými prosbami – ať už potřebovala nové oblečení, nebo si potřebovala koupit nový telefon. Nechápala jsem, proč si myslí, že bych je měla sponzorovat. Vždyť nikdo z nich neměl mého otce rád, ale za dědictví byli ochotní.

Já jsem měla úplně jiné plány. Přestože jsem teď byla bohatá, pracovala jsem jako servírka souběžně se studiem.

Jako dítě jsem snila o vlastní kavárně, ale abych si mohla splnit svůj sen, musela jsem se naučit podnikat zevnitř. Protože jsem se rozhodl, že se nevrátím ke své “rodině”, usoudil jsem, že nejlepší bude bydlet v domě svého otce.

S bankovním účtem jsem se rozhodl počkat. Myslel jsem si, že až budu připraven otevřít si vlastní podnik, investuji všechny peníze do kavárny. Nechtěl jsem je utrácet zbytečně.

Jakmile se moje takzvaná rodina dozvěděla, že nesouhlasím se splněním žádného jejich rozmaru, a zjistila, jaké mám plány – začala mi nadávat nejrůznějšími epitety. Řekli mi, abych s nimi už nepočítal a že mě nechtějí znát.

V podstatě se pro mě nic nezměnilo – stejně jsem s nimi nepočítal a vždycky mi toho řekli jen velmi málo.

Dokonce se mi ulevilo, protože takové pokrytecké příbuzné nepotřebuji.

Měla jsem před sebou šťastnou a bezstarostnou budoucnost. Všechno se v dobré obrátilo, jen škoda, že mi zemřel otec.

Co si o tom myslíte vy? Měl bych jim však pomoci, vzhledem k tomu, jak se ke mně celý život chovali?

Související Příspěvky