Ten muž pil kávu se solí pořád. Teprve když odešel, zjistila jeho žena důvod.

Mladík pozval dívku na kávu a ona zdvořile souhlasila. V té době ještě ani jeden z nich netušil, že budou žít šťastně až do…..

Když seděli v kavárně, byl chlapec velmi vzrušený. Dokonce přemýšlel o tom, že se rozloučí a odejde.

Zcela nečekaně však i pro sebe zavolal na číšníka a řekl mu: “Prosím, přineste mi sůl. Chci si ji přidat do kávy”. Lidé v kavárně, kteří jeho slova zaslechli, se otočili.

Číšník se vrátil a přinesl slánku. Chlapec začal pomalu solit kávu a jeho tvář trochu zrudla.

Dívka sebrala odvahu a zeptala se: “To je takový divný koníček? Ještě nikdy jsem neviděla, že by si někdo osolil kávu.”

Položil šálek na stůl a odpověděl: “Když jsem byl malý, žili jsme u moře. Rád jsem si hrál ve vodě, rád jsem vdechoval slanou vůni moře. Teď si pokaždé, když piju kávu, přidávám do ní sůl, která mi připomíná dětství, malou vesničku, kde jsem se narodil a kde žili moji rodiče.”

Jeho poslední slova vehnala dívce slzy do očí. Ta slova ji potěšila. Pomyslela si, že jen dobrému člověku se může stýskat po rodinném domě a jen tento chlapec může na své rodiče myslet s takovou láskou.

Pak se uklidnil a hodně mluvil, až se nakonec dohodli, že se znovu setkají.

Mluvili spolu dál a dál. Dívka si uvědomila, že její nový známý je výjimečný člověk, který je pro ni naprosto ideální: je jemný, milující, inteligentní, hodný, ale možná mu něco chybí nebo dokonce někoho ztratil. Všechno to začalo, když si začal solit kávu.

Jako každý příběh o princezně i tento skončil svatbou. Pár spolu žil mnoho šťastných let. Muž si každý den solil kávu a ona si myslela, že ji tolik miluje, a utápěla se ve svých dětských letech.

Uplynulo čtyřicet let. Muž zemřel. Jednoho dne po jeho smrti našla jeho žena v obývacím pokoji dopis. V dopise bylo napsáno:

“Má lásko!

Prosím, odpusť mi! Jednou v životě jsem tě podvedl, když jsem si do kávy přidal sůl. Pámit, když jsme se poprvé setkali? Byl jsem tak nadšený, že jsem si místo cukru řekl o sůl.

Nevěděla jsem, jak svou chybu skrýt, a tak jsem lhala. Cítila jsem, že dělám něco špatně, ale nedokázala jsem svou chybu přiznat. Mnohokrát jsem se snažila říct pravdu.

Netušil jsem, že by nám tato skutečnost mohla pomoci se sblížit. Byla jsem mu vděčná za osolenou kávu, kterou pokaždé vypil.

Musím k vám být upřímná. Nikdy jsem neměla ráda kávu se solí. Ale kdyby mi byl znovu nabídnut život, nic bych neměnil, jen kdybys byla mou ženou, i kdybych musel pořád pít osolenou kávu…”

Z očí jí vytryskly slzy. Cítila jeho lásku s novou silou.

Jednou se jí někdo zeptal: “Jak chutná káva se solí?” zeptal se jí někdo.

Sladká,” odpověděla.

Související Příspěvky