“Prohrabala jsem zásuvky psacího stolu, skříně s oblečením, soubory v počítači, dokonce jsem se podívala do skříně a krabic ve sklepě. Nic podezřelého. Žádné zápisníky, žádné deníky, žádné fotografie. Po třech hodinách jsem se zadýchala, hlava se mi točila a pomalu jsem vystřízlivěla. A pak jsem uviděl ten klíč. Ležel na očích, v přihrádce v penálu na Jarkově stole.”
MARTA, 32 LET
Jednoho dne, a bylo to asi týden po svatbě s Jarkem, za mnou přišla Iza. Iza je moje kolegyně z práce, o něco bližší než ostatní, takže byla na svatbě. Normálně bych ji nepozvala, vždyť je to jen kolegyně z práce, ale moje máma nutně chtěla udělat svatbu aspoň pro sedmdesát lidí, takže někdo musel udělat falešný dav. Tolik bratranců a sestřenic a kamarádů se z naší strany nesešlo. A Jarek měl jen svědka, protože nejenže byl sirotek, ale vyrůstal v Německu a všichni jeho kamarádi tam zůstali.
A tak Iza přišla do mého pokoje v družině, zavřela za sebou dveře a posadila se do křesla k Goškovi, který odešel na oběd. Tvářila se nejistě.
– Cože? Že by se vepř trochu pošťuchoval? – Zeptal jsem se.
Vepř je ve firmě osobní. Zdánlivě nemá žádnou moc, ale dokáže člověku zkazit náladu. Izabella však zavrtěla hlavou. Viděla jsem, jak luská prsty. Má nějaký problém.
– Běž, protože za půl hodiny musím dokončit scénu.
Těžce si povzdechla.
– Jarek si na mě zasedl,” řekla přidušeným hlasem.
Nechtěl jsem věřit tomu, co říkala.
Zpočátku jsem to nechápal.
– Který Jarek? Z daní?
Tomu chlápkovi táhlo na padesát a nejspíš měl v břiše solitér, protože jedl za tři a vypadal jako osvětimský vězeň. Pochybuji, že kdy myslel na ženu jinak než jako na dobrou kuchařku. A Iza vařit neuměla.
– Tvůj Jarek,” přiznala.
Ještě chvíli mi to nedocházelo. A pak jsem se rozesmála.
– Ty se chováš směšně! – vykřikl jsem.
Ale ona to myslela zcela vážně.
– Ne, dělo se to na svatbě.
Zamrkala jsem víčky.
– ‘Byla jsi opilá a něco jsi popletla,’ řekla jsem, protože mě nic lepšího nenapadlo.
– Tak opilý jsem nebyl – zavrtěla hlavou. – A šukal tu tlustou holku ve žlutých šatech, tu, co vypadala jako slunečnice. Mira mi to řekla. Šla se projít a narazila na ně za budovou u garáží.
Mira byla moje sestra. V první chvíli mi to proběhlo hlavou: “Proto se chová tak divně a nechce se s námi setkat”. Ale po chvíli jsem se rozhodl tomu nevěřit.
– Mira má očividně problém,” řekl jsem. – Nebudu tomu věřit…
Iza vytáhla z kapsy mobil a položila mi ho na stůl.
– Přišla mi od něj esemeska. Další.
Podívala jsem se na displej.
“Tak ráda bych se ponořila do tvého…” Další slova mě rozrušila až do morku kostí. Podpis – Jarek. Telefonní číslo, ze kterého byla zpráva odeslána – Jarek. Nevěřím tomu.
Tak už to s lidmi chodí, občas vám někdo plivne do tváře a vy řeknete, že prší, jinak byste nechali svůj svět skončit. Nechtěla jsem to nechat jen tak. Na Izu jsem se urazila. Byl jsem uražený na Miru. Říkal jsem si, že nás chtějí rozdělit, ale nějaký vnitřní hlas se ptal: “Proč? Možná Iza, vždyť ji vlastně neznáš, možná ti závidí tvého manžela, ale Mira? Vždyť je to tvoje sestra!”.
Než jsem si vzala Jarka, znali jsme se tři roky. Dva jsme spolu žili. Poznala jsem ho skrz naskrz. Kdyby hlídal děti, všimla bych si toho. Ale on neviděl svět dál než ke mně. Na romantiku rozhodně nemyslel. A přesto jsem ho teď podezřívavě pozorovala. Sledovala jsem, jak o mně mluví, jak reaguje… Nevšimla jsem si rozdílu. Byl stejně milý jako vždycky, usměvavý, až servilní.
Bohužel mě představa Jarka s tlustou slunečnicí pronásledovala v těch nejméně vhodných chvílích. Dokonce i když jsme se milovali. Našemu manželství to nesvědčilo. Nakonec, asi tři týdny po rozhovoru s Izou, jsem šla k Miře. Zaklepal jsem, ona otevřela, mlčky jsme se na sebe podívali a pak mě pozvala dál. Věděla to. Byly jsme přece sestry a znaly jsme se jako koně. Rok a půl od sebe, ona starší.
– ‘Vypadáš hrozně,’ řekla.
– Špatně spím – povzdechla jsem si. – Řekni mi, že je to vtip se slunečnicí.
– S čím? – nechápala.
Klíč ležel na očích.
Vysvětlila jsem jí, že takhle jsme s holkama říkaly Mariolovi, dceři máminého bratrance. Mira stiskla rty.
– ‘Nechtěla jsem ti to říkat… zatím. Chtěla jsem počkat měsíc, aby sis to mohla užít. Nebo kdyby se ukázalo, že to byla nehoda v práci, jako u Tadeáše, tak bych to možná ani neřekla.
Tadek byl rodinný přítel. Jednoho silvestrovského večera si náhodou spletl cizí ženu se svou ženou a zavřel se s ní ve skladu. Byl to jednorázový kousek, který z něj udělal dokonalého manžela na dalších 15 let. Nakonec o tom řekl své ženě, protože ho hryzalo svědomí, a ona mu odpustila. Nedávno oslavili 25. výročí.
– Proč jsi to tedy Izě řekl?
– Protože se přišla zeptat, co má dělat s neodbytným manželem své kamarádky. Chtěl ji zatáhnout za restauraci už na svatbě, ale ona ho odmítla. Tak jí teď píše. A nejen jí,” řekla po krátkém zaváhání.
– ‘Pověz mi to,’ dožadovala jsem se, i když jsem měla opravdu chuť odsud utéct a na všechno zapomenout.
Milovala jsem toho parchanta. Ale když jsem se podívala na sestřin nešťastný obličej, věděla jsem, že mi nelže. Nikdy mi nelhala. Mira se vyptávala ostatních dívek na svatbě. Balil čtyři a jedna nechtěla nic říct, jen se červenala. Mira měla podezření, že u ní uspěl. Inu, nepříliš atraktivní čtyřicátnice s manželem, kterého víc než vlastní žena zajímá sledování golfových zápasů v televizi, pravděpodobně podlehla pohlednému a nadrženému třicátníkovi. Zvlášť když se na svatbě trochu napila.
– Co budete dělat? – zeptala se Mira, když jsme dopili láhev vína.
– Uříznu mu koule,’ odpověděl jsem.
Připili jsme si na tento záměr.
Když jsem přišel domů, Jarek tam nebyl. Řekl mi, že má ráno schůzku v práci… Možná měl, možná ne. Já jsem se naopak rozhodla prohledat jeho věci. Nevím, co jsem hledal, asi nějaký důkaz. Miře jsem věřil, ale pořád jsem nedokázal pochopit, proč taková změna. Vždyť jsem ho znal tři roky!
Prohrabávala jsem zásuvky psacího stolu, skříně s oblečením, soubory v počítači, dokonce jsem se podívala i do skříně a krabic ve sklepě. Nic podezřelého. Žádné zápisníky, žádné deníky, žádné fotografie. Po třech hodinách jsem se zadýchal, hlava se mi točila a pomalu jsem vystřízlivěl. A pak jsem uviděl ten klíč. Ležel na očích, v přihrádce na tužky na Jarkově stole.
Vzpomněl jsem si, jak mi vysvětloval triky v detektivkách, které jsou založeny na lidské psychologii. “Když chceš něco schovat tak, aby to nikdo nenašel, dej to na viditelné místo.” A tak jsem se na to podíval.
Vzal jsem klíč a podíval se na velké hodiny v rohu pracovny, které odbíjely hodiny. Jediná památka na mé rodiče, tvrdil Jarek. Musel jsem si na to hodinové zvonění zvyknout. Jen můj muž je natahoval, nastavoval a čistil. Já jsem si toho kusu nábytku ani nevšimla.
Se mnou ne!
Teď jsem zasunul klíč do zámku a otevřel. Úplně dole stála krabice od bot a uvnitř bylo několik dopisů. Posadil jsem se na podlahu a chronologicky je seřadil. Přicházely už rok a byly adresované mně. Začal jsem číst. “Neznáš mě, ale byla bych ráda, kdybys mi věřil, protože nikdo si nezaslouží takového parchanta, jako je můj manžel…”.
Četla jsem skoro hodinu, dopisů bylo šest. Nebo vlastně jeden v šesti kopiích, zřejmě odeslaný v naději, že se ke mně jeden dostane. Podrobně popisovaly život Jarka a Iwony, jeho první ženy. Všechno jim šlo skvěle. Až do jejich svatebního dne…
“Až do svatby byl báječný. Pak mě začal podvádět. Poprvé to udělal už na svatbě. Nejdřív se schovával, ale pak si začal troufat čím dál víc. Neměla jsem kam jít, byla jsem bez peněz, tak jsem mlčela. Ale když se mi narodilo druhé dítě, konečně jsem to nevydržela – tehdy na mě udeřil. A začal mě obviňovat, že jsem sama děvka, že jsem se nechala unést a že ty děti asi nejsou jeho…”.
“…Jeho rodina stála za mnou se zdí. Rodiče byli šokováni pravdou o svém synovi, ale nehodlali nic zamést pod koberec. Zaplatili právníkům, kteří provedli rozvod, a nechali ho jít…”.
“…Zjistil jsem, že se vrátil do Polska. A že si našel novou naivní ženu, která mu uvěří, jak je úžasný. A bude – až do svatby. Neber si ho, děvče! Pronásleduj ho do čtyř světových stran. A jestli mi nevěříš, tady je moje telefonní číslo, jeho rodiče, naše adresa v Düsseldorfu…”.
Nemusela jsem volat. Našla jsem, co jsem hledala – důkaz, že jsem byla perfidně podvedena. Že muž, kterého jsem milovala, je chorobný lhář. Potlačuje své instinkty, dokud si konečně není jistý svým postavením, a pak… Ale ne se mnou! Na co myslel? Že až zjistím, jaký je, budu mlčet? Aby mě nikdo neviděl! Ten bastard si mě bude pamatovat!
