S manželem žijeme v hlavním městě. Do Varšavy jsem přijela před 15 lety studovat. Po ukončení studia jsem zde získala dobře placenou práci, kde jsem se seznámila se svým manželem, a tak jsem ve městě zůstala.
Po roční známosti jsme se s manželem vzali a musím přiznat, že to pro nás nebylo hned jednoduché – zpočátku jsme museli bydlet u manželových rodičů. To nám naštěstí umožnilo odložit si nějaký čas na příspěvek, takže jsme si na byt vzali půjčku. Nyní máme krásný dvoupokojový byt, který je zcela náš. Samozřejmě bude zcela náš až za šest let, až splatíme úvěr, ale přesto si byt nesmírně užívám!
Samozřejmě, jak už to tak bývá, jakmile máte vlastní byt a jste v hlavním městě, najednou vás chtějí všichni příbuzní navštívit. Všichni se chtěli projít po Varšavě, ale nikomu se nechtělo utrácet za hotel, takže přijet k nám se jim zdálo jako nejlepší možnost.
Letos se nám s manželem podařilo získat dovolenou ve stejnou dobu, a tak jsme se rozhodli jet k moři. Letenky jsme měli koupené už v polovině léta, takže teď už zbývalo jen zabalit.
Den před naším odjezdem mi zavolala sestřenice a oznámila mi, že má koupené lístky na vlak a za tři dny bude s rodinou na místě. Pak jsem jí vysvětlila, že to není možné, protože zítra jedeme k moři a budeme čtrnáct dní mimo město.
Sestřenice začala protestovat a říkat, že jsme se neviděly celý rok a já jsem chtěla jen odjet a propásnout příležitost strávit s ní nějaký čas! Dokonce požadovala, abychom se s manželem vzdali letenek a nikam neletěli.
Pak jsem jí řekla, že své plány nezměníme jen proto, že to chce ona, a tak rozzlobená sestřenice prostě zavěsila.
Odjeli jsme k moři a za tři dny mi ta samá sestřenice zavolala a její hlas byl plný vzteku a rozhořčení.
– Kde jsi? Už jsme ve Varšavě, zvoníme u tvých dveří, ale nikdo neotvírá.
– Nikdo neotevře, protože tu nejsme – říkala jsem ti, že odlétáme na dovolenou.
– Myslela jsem, že jsi nám možná lhal, abys měl klid.
– Nepodváděla jsem, opravdu jsme na dovolené.
– Tak co teď máme dělat?
– Najděte si místo v hotelu nebo v nějaké ubytovně, určitě si na těch pár dní něco najdete.
– Na hotel nemáme peníze.
– Pak nevím, jak ti pomoct, tak snad můžeš jít domů. Nejste děti, takže si své problémy musíte vyřešit sami.
Sestřenice opět přerušila rozhovor, aniž by se rozloučila, a pak už se neozvala.
Po návratu domů sestřenice o mé drzosti řekla všem svým příbuzným. Ukázalo se, že jsem kvůli ní měla změnit své plány, že jsem sobecká, protože jsem odjela na dovolenou.
Nejzajímavější je, že mnozí z příbuzných se postavili na její stranu a mé rozhodnutí odsoudili, a já vůbec nechápu, co si mysleli.
Co je špatného na tom, že jsme se s manželem rozhodli konečně jet na dovolenou?
